Świadkowie historii w Książnicy Cieszyńskiej

Kontynuując cykl „Świadkowie historii”, Książnica Cieszyńska ma zaszczyt zaprosić na spotkanie z Lesławem Werpachowskim, socjologiem, działaczem NSZZ „Solidarność” na Śląsku Cieszyńskim, internowanym 13 grudnia 1981 r. Spotkanie, zatytułowane "Wykuwaliśmy Solidarność", odbędzie się w piątek 13 grudnia 2013 r. o godz. 17.00 w sali konferencyjnej Książnicy Cieszyńskiej. Bliższe informacje:

http://www.kc-cieszyn.pl/index.php/news,146/

Odrobina polskiej historii w dzień świetności państwa polskiego

Databáze digitalizovaných kronik SOkA Frýdek-Místek

Posledně, když jsem zadával odkaz na digitalizované matriky Mormony, tak jsem zapomněl přihodit tento odkaz:

http://www.archives.cz/zao/frydek-mistek/home/badatelna/kroniky.html

Zde naleznete kroniky okresu Frýdek - Místek v digitalizované podobě, takže Vám to nejen ušetří čas dojížděním do archivu, ale i peníze - nebudete muset zbytečně platit za cestu.

btw: archiv v Karviné se taky snaží, ale zatím má jen tři zdigitalizované kroniky (http://www.archives.cz/zao/karvina/home/badatelna/kroniky.html)


Jedinou výtku, kterou mám, je, že bych upřednostnil zobrazení inv. čísel, popř. přesné označení umístění ve fondu atd.


Přeji příjemné listování!:-)




ps: ovládání je intuitivní!

Historia Karwiny w fotografiach..

Mailym jo otrzymoł link na ciekawe strony internetowe poświęcone historii Karwiny w fotografiach. Jedynie szkoda, że autor tych stron nie dopisuje lata, czy przynjamniej dziesięciolecia, w których zdjęcia powstały (głównie u tych starszych, gdzie najbardziej widać, jak Karwina wyglądała).

link: http://www.karvina.freepage.cz/

Historia mojej rodziny czyli już nie muszę do Opawy

Dwa roki, żech se snażył dojechać do Opawy na matryki, ale jaksi se to nikdy nie powiódło. Jednak móm stróm genealogiczny rozpracowany, a takmi prziszło do rany, żech zostoł poinformowany, że od nowego roku sóm na  netu matryky zdigitalizowane: http://matriky.archives.cz/matriky_lite/

Je to aji dobre wiedzieć, no ni? Życzym przyjemne zaciekawiyni własnóm rodzinóm.

ps: móm nadzieje, że niemiecki a łacina Wóm nima cudzo, bo inaczy zustaniecie stepować na miejscu:-)

Rok 1938 - spravedlnost nebo hřích?

Níže psaný text byl přednesen na Studentské vědecké konferenci - katederní kolo, dne 10. prosince 2009.

1. září 2009 se uskutečnil na Westerplatte vzpomínkový akt u příležitosti 70. výročí výbuchu druhé světové války. Součástí vzpomínkového aktu, který začal již v brzkých ranních hodinách[1], byl i projev polského prezidenta Lecha Kaczyńského, který se omluvil České republice za účast Polska v roce 1938 při dělení státu. Hovořil, že to nebyla jenom chyba, ale že to byl hřích polské vlády, když v té době a za takových okolností požadovala ultimativní připojení Zaolzí k Polsku, a že se k tomu současné Polsko dokáže přiznat.[2] Tato silná slova a gesto, které prezident pronesl, byly ihned přijímány na různých stranách rozpačitě. Grzegorz Gąsior, historik z Varšavské university, říká, že v Polsku se poněkud automaticky mluví o hanbě a ukřivdění Čechů záborem Zaolzí v roce 1938. Realita samozřejmě byla poněkud komplikovanější, nicméně povědomí a vědomosti Poláků a Čechů o národnostně smíšeném regionu uvnitř českého státu jsou v podstatě nulové.[3]

Recenzja - A jednak zostanie - praca zbiorowa pod redakcją dr. R. Barona

Jelikoż żech se nie doczkoł publikowanio we Zwrocie, tak se pozwolym udostepniyć własnóm recenzję na swoim blogu. Przyjemnego czytanio:-)

„A jednak zostanie po Nas ta siła fatalna”

Kilka słów i parę uwag nt. jubileuszowej publikacji.

A jednak zostanie… W stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009), pod. red. Romana Barona, Orłowa – Czeski Cieszyn 2009, 455 ss.

Pod redakcją dr. Romana Barona została w bieżącym roku wydana publikacja upamiętniająca setną rocznicę założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim. Dzięki staraniom Macierzy Szkolnej Księstwa Cieszyńskiego i Towarzystwa Szkoły Ludowej została 23 września 1909 roku otwarta szkoła, która zaopatrzyła Zaolzie na cały jeden wiek potrzebną inteligencją.

napoleońska sztuka wojenna

znalazłem dwa ciekawe linki opisującą napoleońską sztukę wojenną:

- http://www.sciaga.pl/tekst/24781-25-sztuka_wojennna_napoleona_bonaparte_organizacja_uzbrojenie_taktyka_i

- http://forum.gery.pl/Napoleonska-sztuka-wojenna-t104191.html

Z historie královehradeckých pěších pluků

dekada Solidarności..

Bazy biogramów

Dzisio jak jo szperoł po strónka biblioteki uniwersytecki, tak jo zauważył link na już darmowóm bazem biogramów, je dobrze zpracowano i całkiem intuitywnio, ale tylko w języku polskim. Szereko proponujym:

http://www.bj.uj.edu.pl/biogramy/?c=html&a=index

A drugo baza biogramów pochodzi już z regionalnego kącika, Elektroniczny słownik Śląska Cieszyńskiego: http://www.kc-cieszyn.pl/biografie/index.php?

Tak badajcie, ściągajcie i bawcie się!

Richard Raack: Stalin's Drive To The West 1938-1945

Upozornil jsem Cech, ale žebych hodil odkaz i sem, tak na to jsme nějak zapomněl. Knihu jsem četl ke zkoušce a můžu říct, že je velmi kvalitně napsaná, čtenář se neztrácí a orientuje se v popisované problematice. Předností této knihy, kromě čtivosti a počtu stran, jsou také důvtipné autorovy názory na politiku Stalina, někdy sice s nimi zachází až příliš daleko, avšak nic na tom nemění, že jsou to názory, které nesmíme přehlédnout a které mohou přispět k lepšímu poznání Stalinových snah v době a těsně po druhé světové válce.

No a teď ten odkaz, recenze je dobře napsaná a podá vskutku dobrý obraz o knize:

http://www.fronta.cz/kniha/raack-stalin-s-drive-to-the-west-1938-1945

Podsumowanie wojny polsko-bolszewickiej w 1920r.

"Gdyby Karol Młot nie powstrzymał inwazji Saracenów zwyciężając w bitwie pod Tours, w szkołach Oksfordu uczono by dziś interpretacji Koranu, a uczniowie dowodziliby obrzezanemu ludowi świętości i prawdy objawienia Mahometa. Gdyby Piłsudkiemu i Weygandowi nie udało się powstrzymać triumfalnego pochodu Armii Czerwonej w wyniku bitwy pod Warszawą, nastąpiłby nie tylko niebiezpeczny zwrot w dziejach chrześcijaństwa, ale zostałoby zagrożone samo istnienie zachodniej cywilizacji. Bitwa pod Tours uratowała naszych przodków przed jarzmem Koranu; jest rzeczą prawdopodobną, że bitwa pod Warszawą uratowała Europę Środkową, a także część Europy Zachodniej przed o wiele groźniejszym niebezpieczeństwem: fanatyczną tyranią sowiecką."

lord D'Abernon

(Davies, N.: Boże Igrzysko. Historia Polski. Tom II. Od roku 1795. Kraków 1991. S. 503.)

„Muž, který pomohl porazit komunismus !“

„Létající“ papež Jan Pavel II. byl bezesporu jedna z nejvíce výjimečných osobnosti posledního půl století. Mohu bez skrupulí říci, že v době svého pontifikátu byl světově uznávanou autoritou, ať už politickou či morální. Byl prvním Slovanem, který zastával papežskou funkci. Kromě svého původu se lišil od svých předchůdců i věkem, byl zvolen jako nejmladší papež od r. 1846 ve svých 58 letech. K jeho dalším nej patří třetí nejdelší doba pontifikátu, bezmála 27 let.

Do historie se Jan Pavel II. zapsal jako jeden z těch, kteří pomáhali svrhnout komunismus. Volbou papežem někoho, kdo pocházel ze sovětské sféry vlivu, bylo samo o sobě riskantním krokem, ale Wojtyła nijak neskrýval svůj negativní postoj ke komunismu (ještě v době kdy byl krakovským metropolitou se zasadil o vybudování kostela v Nowe Huti, která měla být čistě ateistickým městem komunistického Polska, jak zamýšleli soudobí vůdci, avšak občané se dožadovali svatostánku). Hned v listopadu 1978 v Assisi symbolicky ujal role mluvčího utlačovaných církví, když na výkřik z davu: „Ať žije umlčená církev!“, odpověděl: „Umlčená církev už nemlčí, neboť mluví ústy papeže.“ Karol Wojtyła projevoval už jako kněz a biskup ve vztahu k totalitnímu režimu velkou pevnost a neohroženost a nehodlal komunistům ustupovat ani nyní. Jeho zvolení papežem znamenalo velkou vzpruhu pro katolíky v komunistických zemích a podnítilo novou touhu po svobodě.

 Mnozí odborníci dokonce tvrdí, že patřil současně s Ronaldem Reagenem k osobám, kteří se zvenčí nejvíce přičinily k pádu komunismu ve východní Evropě.  A jeho význam je dozajista stejný jako význam jiných osobností Evropy konce 20. stol., jako např.: Margaret Thatcherové, Helmut Kohla či Francois Mitteranda. Jeho význam tkví právě ve vlivu na politiku ve světě. A ač jsme nemuseli s papežem v mnoha věcech souhlasit (antikoncepce, eutanazie, rozvody, potraty apod.), jeho názory bylo zapotřebí vnímat a analyzovat.

4. března 1979 vydal Jan Pavel II. svou první encykliku „Redemptor hominis“ (Vykupitel člověka), zdůrazňující nejen vykupitelskou roli Ježíše Krista, ale také důstojnost člověka a jeho nezadatelná práva. Papežovy výzvy k respektování lidských práv, především náboženské svobody a svobody svědomí, podemílaly ideologické základy totalitních režimů. 

O tři měsíce později zasadila těmto základům další ránu cesta Jana Pavla II. do rodného Polska, vůbec první papežská návštěva za železnou oponou.

Do historie se zarytě zapsalo jeho provolání „nemějte strach“, které povzbuzovalo v boji proti tlaku totalitní ideologie. První výsledky politiky Jana Pavla II. na sebe nenechaly dlouho čekat a záhy se projevily v jeho rodné zemi. Jeho návštěva následujícího roku po volbě v Polsku byla ohromným povzbuzením pro Poláky. Kdekoliv se ukázal, tam ho vítaly statisícové zástupy věřících. Jan Pavel II. navštívil i své rodné Wadowice, Varšavu, Krakov, Nowou Hutu, Osvětim, kterou nazval „Golgotou moderního světa“, a také mariánské poutní místo v Čenstochové - kde vystoupil s výzvou: „Také v mé vlasti by se měla respektovat lidská práva a měl by vládnout mír, jak na to mají právo všechny evropské národy.“ Na tato slova dav reagoval bouřlivým výbuchem souhlasu a spontánním zpěvem staré polské hymny svobody: „Bože, chraň naše svobodné Polsko.“ Generál Wojciech Jaruzelski se o jeho návštěvě později vyjádřil slovy, že „to byla rozbuška“. Ano, byla to rozbuška, která znamenala pro velkou část polského národa opětovné vzkříšení a dodala jim odvahu v boji proti utlačování komunistickým režimem. Vlivem jeho návštěvy se o rok později konstituovala nevládní odborářská organizace Solidarność. Vnitropolitická situace Polska od té doby začíná mít charakter dominového efektu. Ronald Reagan společně s Janem Pavlem následně vedli neoficiální kampaň proti totalitě, oba podporovali Solidaritu. Reagan finančně, papež duchovně.

Podobně jako v Polsku snažil se vyjadřovat podporu těm občanům Československa, kteří se snažili získat zpět svobodu a režim je za to postihoval. Ještě před pádem komunismu dlouhá léta všemožně podporoval, totalitní mocí pronásledovaného, kardinála Františka Tomáška. Příkladem poslouží, že po své intronizační mši svaté přijal k delšímu soukromému rozhovoru kardinála Tomáška a vlil mu do žil novou energii a odvahu, s níž od té doby takřka osmdesátiletý pražský arcibiskup začal vystupovat proti komunistickému útlaku církve i společnosti.  Mezi komunisty v Československu vyvolalo pozdvižení pozvání kardinála Tomáška, aby se papež roku 1985 zúčastnil velehradské pouti k jedenáctistému výročí smrti svatého Metoděje. Přestože jednání o papežově účasti probíhala po celý rok 1984, režim nakonec na papežovu návštěvu, ze které měl ohromné obavy, nepřistoupil. Příliš si však nepomohl. Na velehradské pouti zastupoval Jana Pavla II. vatikánský státní tajemník kardinál Casaroli a kardinál Tomášek na ní přečetl papežův pozdravný list, který vzbudil velký ohlas. Komunistický ministr kultury Klusák byl naproti tomu vypískán. Statisícové zástupy převážně mladých věřících skandovaly hesla „Náboženskou svobodu!“ či „Papež do Prahy!“. Velehrad je proto možno označit za mezník, od kterého už komunisté ztráceli půdu pod nohama i v Československu. A jen pár dní před listopadem 1989 svatořečil Anežku Českou. To, že se konec totality blíží, už tehdy zřejmě tušil. Stará legenda vypráví, že po svatořečení Anežky Přemyslovny bude zase v Čechách dobře. Českoslovenští poutníci na svatopetrském náměstí svorně skandovali „Papež do Prahy!“ a Jan Pavel II. v tom viděl předzvěst toho, co mělo již brzy nastat. 13. listopadu v česky a slovensky pronesené promluvě řekl: „Jásejme a radujme se, protože pro církev, která žije v českých zemích, nadešel kýžený den.“ O čtyři dny později začala událostmi 17. listopadu „sametová revoluce“, která ukončila čtyřicetileté období komunistické totality. V dubnu 1990 už byl papež v Praze.

Závěrem bych rád poukázal na tři citáty, které vystihují každý svým způsobem osobu a pontifikát Jana Pavla II. Guido Knopp v knize "Vatikán: Moc papežů" píše o pádu komunismu ve východní Evropě  těmito slovy: "Michail Gorbačov a Ronald Reagan na rovině velmocí, Jaruzelski a Wałesa v Polsku, Karol Wojtyła v Římě - každý z těchto mužů měl na onom historickém momentu svůj podíl.". Univerzitní profesor Tomáš Halík  vzpomíná na Jana Pavla zase takto: "…se Svatým otcem jsem se setkal v listopadu 1989, v den, kdy padla berlínská zeď. Papež to se mnou sledoval v televizi a pak řekl, že je to konec komunismu, ať se připravíme. Ale já mu nevěřil..". A třetí citát pochází z úst jednoho z účastníků slavnostní inaugurace papeže, který později prohlásil, že "ve Vatikánu ani v okolním světě nebudou jeho pontifikátem nadšeni, ale rozhodně to bude pontifikát nevšední“. Čas ukázal, jak prorocká to tehdy byla slova.

Terminologie politického katolicismu

V historii PK je používána celá řada termínů. Avšak na začátku bych se pokusil definovat základní pojem - politický katolicismus – tímto pojmem označujeme tu činnost katolické církve, která překračuje své náboženské působení a usiluje o posílení svých pozic v polit, sociál. a kult. životě společnosti; můžeme rozeznat dva směry:

-                     první – jest nepřímá cesta, náboženské působení církve na vědomí věřících, které ovlivňuje chod a ideologii světské polit. a kult. organizace a instituce

-                     druhá – je tedy přímá cesta, což jest pronikání do polit.. a kult. života společnosti, vytvořením vlastních polit. struktur (strany, odbory, hnutí, mlad. ženské aj. organ.)

Nezanedbatelnou součástí PK je vliv skrze tisk a jiná média.

O některých dalších termínech spojených s PK se jenom zmíním, neb je všichni dobře známe a již delší dobu používáme. U jiných se zastavím a vysvětlím blíže jejich obsah.

Do té první skupiny bych zahrnul pojmy jako kurie, cezaropapismus, encyklika, apoštolský stolec, hierarchie, konkordát, stavovský stát, kurie, legát, monsignor, legát, nuncius, papež nebo Vatikán. Do druhé skupiny bych zahrnul pojmy jako:

-                     fundamentalismus – teologická pozice některých evang. směrů a konfesí v doslovném chápání bible. Dnes tento termín se přisuzuje všem silně konzervativním názorům v jakémkoliv náboženství (ať už se jedná o katolickou církev nebo islám)

-                     klerofašismus – pojem spojuje katolicismus s fašismem, nepřesně používán pro autoritativní režimy, nejvíce viditelný na Slovensku za II.WW

-                     ultramontanismus – myšlenkový proud v kat. církvi (hl. v 19. stol.), jenž usiluje o obnovení papežské nadvlády. V užším slova smyslu s nadřazením papežské  autority nad místními autoritami jak světskými, tak duchovními. V politickém ohledu byli ultramontanisty nazýváni ti katolíci, kteří vždy poměřovali státní zákony a předpisy s církevními principy

-                     Pryč od Říma – hnutí německých liberálů a „Všeněmců“ R-U na přelomu 19. a 20. stol. V Československu po r. 1918 je takto nazývána silná protikatolická vlna, která měla kat. církev omezit v jejím vlivu na školství, kulturu a společnost vůbec. Byla spojena se snahou o odluku církve od státu

-                     kulturní boj – pojem pro protikatolické tažení, provázené snahou omezit vliv římskokatolické církve ve státě a společnosti (Bismarck, Hitler)

-                     sekularizace – v zásadě se jedná o zesvětštění, ale tento termín lze použít ve více významech

o       převádění církevního majetku do světských rukou prováděné státní mocí (Josef II., Francie, Německo 19. stol, pozemková reforma)

o       proces vytlačování náb. vlivu z jednotlivých oblastí lidské činnosti a nahrazování je institucemi světskými či ateistickými

o       modernizace náb. (přechod z roviny institucionální do roviny individuální)

o       odluka školství od církve

 

 

 

Zbývají mi ještě čtyři pojmy, které bych zde rád přiblížil o něco více a jsou to: křesťanský socialismus, křesťanský demokratismus, křesťanský solidarismus a klerikalismus.

 

-                     křest. socialismus – pojem používaný na přelomu 19. a 20. stol.; vedle toho lze použít lepší termín a to křesťansko-sociální hnutí; jde o směr, jenž se snaží využít křest. etiky pro řešení sociálních problémů; zdůrazňoval, že křest. náb. je východiskem sociální reformy, jež by vyrovnala spol. protiklady a smiřovala jednotlivé sociální třídy a vrstvy (bojuje za dílčí sociální požadavky – délka pracovní doby, výše mezd, pracovní úlevy ženám čí zákaz dětské práce); aktivita křest. socialismu vzrostla výrazně po vydání soc. encykliky Lva XIII. Rerum Novarum (vznikají polit. strany odbory); ve 20. stol. ještě někteří k.s. rozvíjeli – Emanuel Mounier – blízky kat. modernismu, což byl pokus o spojení křest., existencionalismu s některými prvky marxismu; v současnosti se objevují názory, že k.s. nebyl účelný, neboť dělnictvo bylo většinou odtrženo od náb.

-                     křest. demokratismus – je takto označován proud, který v polit. státním systému je nositelem pluralitní parlamentní demokracie; lze takto nazvat kat. strany v Evropě či v Lat. Am., jenž podporují pluralitní systém, bývají součásti vládních koalic a jsou odpůrci autoritativních režimů, zvl. pak totalitních

-                     křest. solidarismus – směr odmítající socialismus a liberalismus; připomíná si spol. dobu feudálně-stavovskou, kdy výrobní odvětví tvořila hospodářská jednotka pod církevními vazbami; orientovaný původně na střední vrstvy, které se brání před pohlcení kapitálem, ale i splynutí s proletariátem; v 1891 ho vyzdvihla encyklika Rerum Novarum, podle níž měla být úzká spolupráce a vzájemná pomoc mezi sociálními vrstvami a profesními obory; nejvíce výrazný byl v období po I.WW; v Českoslov. hlavní programový pojem, orientovaný na všechny společenské vrstvy a doplněný národními aspetky s důrazem na parl. demokracii; v době hosp. krize byly hledány nové cesty pro uplatnění k.sol., mimo jiné v pojetí stavovského státu (přispěla k tomu papežská encyklika Quadragesimo anno z r. 1931)

-                     klerikalismus – můžeme označit za polit. směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků; jako klerikální se označují strany, které jsou přímo napojeny na hierarchie některé církve, již podřizují svou politiku, a u nichž se ve vysokých stranických funkcích vyskytují kazatelé a kněží; klasickým příkladem uplatnění k. je ČSL za 1. republiky; význam klerikálních stran prudce upadl ve 20. stol., jednak kvůli silnému poklesu polit. i morálního vlivu církve v západním světě (o východním ani nemluvě), ale také proto, že katol. církev, s níž byla spojena většina k. stran, začala od poloviny 20. stol. působení svých kněží v politice.

 

 

Kosmova Kronika Čechů

Níže psaný text je nutno chápat jako jednoduché zamyšlení nad textem, ale také způsob jak donutit čtenáře k vlastnímu uvažováni, neb tento text není a ani nechce být uceleným výkladem, ale pouze autorovou snahou o zachycení, dle jeho mínění toho podstatného.

Před víc jak osmi sty léty zemřel na Pražském hradě jeden z prvních zakladatelů české historiografie, byl jím Kosmas. Neproslavil se sice hrdinskými činy či svou nebojácností na bojovém poli, ale skutkem hodným paměti. Kosmas se stal autorem první latinsky psané kroniky z české provenience.

Jedná se o dílo, které Kosmovi zaručilo nesmrtelnost. Odvažuji se říci, že kdyby nebylo jeho Kroniky, stal by se v paměti historické elity národa pouhým kanovníkem pražským. Avšak jak vidno, podařilo se mu mistrovský kousek, i když ne v pravém slova smyslu, když v Kronice jsou obsažené četné chyby a nesrovnalosti, ale těžko říct, zda to jsou chyby Kosmy (ať už záměrné nebo nechtěné) nebo chyby v pozdějších opisech kroniky.

Je zcela jisté, že Kosmas byl při psaní českých dějin ovlivněn antickou četbou (patrně se s ní setkal v době studií v Lutychu nebo v jiném evropském městě), neboť pokud to text dovoluje, používá prvky z antických mýtů („… někdy si podřímne výtečný Homér“). Nebojí se ani přirovnání psaná v bibli (např. o knížeti Břetislavovi píše: „vynikal statečností nad Gedeona, tělesnou silou převyšoval Samsona a moudrostí předčil Šalamouna ....").

Dovolím si tvrdit, že v Kosmově textu můžeme hledat původ některých přísloví, které pro nás natolik zdomácněla, že se o jejich pravý původ ani nezajímáme. Nejlépe to je snad vidět na těchto dvou: „To nedovede ani Kazi navrátit.“ a „Dlouhé vlasy krátký rozum.“.

Chtěl bych se zde zastavit u jednoho aspektu, který mne zaujal. V první knize nastává moment, kdy kněžna Libuše musí rozsoudit dva sousedy, jenž nejsou schopni se domluvit, kde proběhne hranice jejich majetků. Avšak zvolením Libuše se porušila dlouhá tradice, podle níž pře mezi členy kmene přemyslovců rozsuzoval muž. Tudíž byla Libuše přinucena tuto tradici obnovit, tím že si vzala za muže Přemysla Oráče. Někdo by mohl namítat, že Kněžna opustila knížecí stolec ze strachu, ale já nejsme toho názoru. Právě naopak si myslím, že to byla rozvážnost a moudrost Libuše, neboť se zřejmě domnívala, že by ve vládě nad muži byla opovrhována a ženy by ji nerespektovaly.. Z textu je patrno, že netoužila po moci, ale po klidu uvnitř českého kmene. Ale když se podíváme podrobněji na tuto část textu, zjistíme drobné nedostatky (které jsou patrné i v jiných částech Kroniky – a tedy otázkou je, zda si jich Kosmas všiml, a pokud ano, proč je neopravil?). Např. zde, kdy Kosmas vkládá Libuši do úst tuto větu: „Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela.“, ale o několik řádků níže se setkáme s jiným textem („…Libuše označila místo, kde se tajil jejich budoucí kníže, i jeho jméno.“), který výše citovaný text podle mně úplně neguje a staví nás tedy před otázku (proč?), na kterou jen stěží nalezneme odpověď!

Ale abych dále pokračoval, je tady ještě další aspekt. Kosmova Kronika měla velký vliv na národní uvědomění, čerpalo z ní mnoho českých i zahraničních myslitelů a historiků.. Původně byla napsána hlavně pro český lid. Z opisů, které byly pořízené na církevních školách, se měl vzdělávat český národ (na druhou stranu, kdo tvořil středověky či novověký erudovaný český národ?). Je to dílo, které mělo především význam v době národního obrození, kdy pro Čechy byla zdrojem dějin a národního uvědomění. Ale dokud nebylo provedeno důkladné kontroly textu, tento zdroj dějin a národního uvědomění byl zaplněn nepřesnostmi ve jménech, datech atd. Do jisté míry na Kosmovu obhajobu můžeme říci, že vinni jsou přepisovatelé, ale jakou máme v tomto případě záruku, že to tak je? A tudíž jsem u dalšího problému této Kroniky: nespolehlivost údajů (čímž jsme nuceni údaje v Kronice obsažené korigovat s jiným dostupným materiálem z téže doby – jsem si samozřejmě vědom, že tj. podstata historikova řemesla).

Pokud si dobře pamatuji, tak jsem v ani jedné ze tří knih nezaznamenal jakoukoliv informaci o slovanské liturgii a pobytu Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Proč se o nich Kosmas asi nezmiňuje? Nevím, zda tyto informace opomíjí záměrně. Je možné, že byl odpůrcem slovanského ritu nebo také tyto informace mohl pozdější přepisovatel záměrně opominout, anebo důvodem chybějících informací může být Kosmova výchova pro kněžskou službu v západní církvi, také je možné, že odmítal dělat „reklamu“ tomuto náboženskému směru. Ovšem připustit musíme i možnost e), a to, že vysvětlení je prozaičtější, ale my ho neznáme.

Avšak nelze Kosmovi vytknout, že Kronika není čtivá, ba právě naopak. Ovšem až příliš často ve své kronice zdůrazňuje, že nechce psát o věcech, které napsal někdo jiný nebo, že o těchto záležitostech není nutné psát, že jsou v obecném povědomí, a že by se nerad opakoval. To je myslím škoda, když uvážíme, že někdy bychom rádi, aby se Kosmas opakoval (zvláště v první knize)! Závěrem by se jistě hodilo zvolání: „Byl první a tudíž měl nejtěžší úlohu!“. Na druhou stranu je tady to prokleté ale…

Historia SAJu - 1947-2008

http://www.sajweb.org/historia/

pod tym likniem znajdziecie przezemnie napisaną historię SAJu w latach 1947-2008!

Śląsk Cieszyński

Śląsk Zaolziański

Výběrová bibliografie k První světové válce

Články:

BENEŠ, Ctirad: Plukovník dr. Ladislav Beneš. In: Historie a vojenství, 1995, roč.44, č.2, s.97-117.
ČERNÝ, Jan: Nové Strašecí v době první světové války. In: Rakovnický historický sborník, 2001, č.2, s.25-59.
FUČÍK, Josef: Boje Britů s rakousko-uherskou armádou v roce 1918. In: Historie a vojenství, 2001, roč.49, č.3, s.507-554.
FUČÍK, Josef: K posledním bojům a rozpadu rakousko-uherské armády v říjnu 1918. In: Historie a vojenství, 1999, roč.48, č.1, s.27-51.
FUČÍK, Josef: Pražský pěší pluk na italské frontě 1915 – 1918. In: Historie a vojenství, 1996, roč. 45, č.4, s.16-59.
GALANDAUER, Jan: O struktuře české historické paměti. Zamyšlení nad vzpomínkou českého vojáka a zajatce. In: Historie a vojenství, 1996, roč.45, č.1, s.132-136.
GALANDAUER, Jan: Včera a dnes. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.5, s.61-82.
GALANDAUER, Jan: Wacht am Rhein a Kde domov můj. Válečné nadšení v Čechách v létě 1914. In: Historie a vojenství, 1996, roč.45, č.5, s.22-43.
GOMBÁR, Eduard: Blízky východ za první světové války. In: Historický obzor, 1998, roč.9, č.7-8, s.146-155.
GRAUBEROVÁ, Libuše – MACHÁČKOVÁ, Iva: Plzeňské školství za první světové války (1914-1918). In: Kultura, historie a současnost Plzně, s. 109-131.
HÁJKOVÁ, Dagmar: T.G. Masaryk a Charles Sarolea. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.6, s.37-57.
HOŘČIČKA, Václav: Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským svazem 1917 – 1918. In: Historický obzor, 1999, roč.10, č.1-2, s.16-22.
KARNÍK, Zdeněk: Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války. In: Historie a vojenství, 1995, roč.44, č.6, s.3-22.
KLÍMEK, Antonín: Ženevská jednání čs. politiků na sklonku října 1918. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.1, s.3-24.
KLÍPA, Bohumír: Ardité z italské fronty. In: Historie a vojenství, 1991, roč.40, č.6, s.160-163.
KLÍPA, Bohumír: Československé legie v Itálii. In: Historie a vojenství, 1993, roč.42, č.1,
s.17-97.
KLÍPA, Bohumír: Vojáci ho zbožňovali… In: Dějiny a současnost, 1995, roč.14, č.4, s.25-28.
KOPÁČOVÁ, Helena: Válka našich dědů. In: Dějiny a současnost, 1998, roč.20, č.5, s.50-51.
KŘIVSKÝ, Petr: Expansivní cíle Itálie v 1. světové válce. In: Historický obzor, 1995, roč.6,
č.11-12, s.246-250.
MEESE, Alexander: Německý velvyslanec v Londýně a počátek světové války. Kníže Karl Max Lichnowsky. In: Dějiny a současnost, 1996, roč.18, č.3, s.36-39.
MIKULKA, Radek: Bitva o Jadran. C. a k. námořnictvo za 1. světové války. In: Historický obzor, 1999, roč.10, č.7-8, s.191.
MURPHY, Elizabeth A.: Od budování státu k jeho propagaci. Propaganda jako nástroj československé diplomacie v USA za první světové války a po ní. In: Dějiny a současnost, 1995, roč.17, č.5, s.16-20.
SKŘIVAN, Ivan: Sarajevo, 28. červenec 1914. In: Historický obzor, 1994, roč.5, č.7-8, s.146-150.
STELLNER, František: Německo – britská námořní bitva ve Skagerraku. In: Historický obzor, 1998, roč.9, č.7-8, s.189.
ŠEBEK, Jiří: Propagační tisk československého odboje v Americe za první světové války. In: Historie a vojenství, 1993, roč.42, č.2, s.126-130.
ŠEBEK, Jiří: Výtvarné umění na frontách světové války. In: Historie a vojenství, 1991, roč.40, č.6, s.95-117.
ŠEDIVÝ, Ivan: České lojalní projevy 1914 – 1918. In: ČČH, 1999, roč.97, č.2, s.293-310.
ŠEDIVÝ, Ivan: Rakousko-Uherská válečná propaganda 1914 – 1918. In: Historie a vojenství, 2000, roč.49, č.1, s.38-55.
ŠEDIVÝ, Ivan: Velká válka 1914 – 1918. In: ČČH, 1998, roč.96, č.1, s.1-25.
VESELKA, Miroslav: Historie srovnána se zemí. Po stopách československých legionářů na Bajkale. In: Dějiny a současnost, 1996, roč.18, č.6, s.24-29,38.
ŽUPANIČ, Jan: Polská otázka v politice ústředních mocností za 1. světové války (1. část). Cesta k vyhlášení polského království (1914 – 1916). In: Historický obzor, 1997, roč.8, č.5-6, s.105-112.
ŽUPANIČ, Jan: Polská otázka v politice ústředních mocností za 1. světové války (2. část). Politika hraběte Czernina. In: Historický obzor, 1997, roč.8, č.9-10, s.217-224.





Knihy:

BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce, I.-III. Praha 1927.
FERGUSON, Niall: Nešťastná válka. (z ang. orig. přeložil Václav Viták). Praha 2004.
FISCHER, Fritz: Grift nach Weltmacht. Dusseldorf 1964.
FISCHER, Fritz: Krieg der Illusionen. Die Duetsche Politik von 1914 bis 1918. Dusseldorf 1969.
GALANDAUER, Jan: Karel I., poslední český král. Praha 1998.
GALANDAUER, Jan: O samostaný českoslovenký stát 1914-1918. Praha 1992.
HÁJKOVÁ, Dagmar – ŠEDIVÝ, Ivan: Korespondence T.G. Masaryk – Edvard Beneš 1914-1918. Praha 2004.
HART, Liddel B.H.: Z historie první světové války. (z ang. orig. přeložila Věra Vystavělová). Brno 2001.
HEŘTOVÁ, Yvone: Zákopová válka. Praha 1983.
HOBST, Leonard: Český důstojník na frontách monarchie: válečný deník. Brno 2003.
HORSFALL, Jack – CAVE, Nigel: Cambrai 1917: „pravý hák“ Hindenburgovy linie. (z ang. orig. přeložil Jan Kozák). Brno 2002.
JAROŠ, Karel – HAVEL, Petr: Z turecké armády do britského zajetí. Praha 1995.
JINDRA, Zdeněk: První světová válka. Praha 1984.
JOLL, James: The Origins of the First World War. London - New York 1992.
KEEGAN, John: První světová válka. (z ang. orig. přeložil Leonid Křížek). Praha 2003.
KŘÍŽEK, Jaroslav: Němci, Lenin a čs. legie. Praha 1997.
KŘÍŽEK, Jaroslav a kol.: První světová válka. Praha 1968.
KUČERA, Martin: Zprávy tajným inkoustem: kapitola z dějin českého zpravodajství za první světové války (1914-1918). Praha 2003.
KVAČEK, Robert: První světová válka a česká otázka. Praha 2003.
LAWSON, Eric – LAWSON, Jane: První letecká válka: srpen 1914 – listopad 1918. (z ang. orig. přeložil Martin König). Brno 1997.
LEDNICKI, Aleksander: Pamiętnik 1914-1918. Kraków 1994.
MAREK, Jindřich: Žraloci císaře pána: čeští námořníci na rakouských ponorkách 1914-1918. Cheb 2001.
ORT, Alexander: Dějiny světové politiky 1914-1945. Praha 1992.
PAULOVÁ, Milada: Dějiny Maffie. Odboj Čechů a Jihoslovanů na světové války 1914 – 1918. Praha 1937.
PICJLÍK, Karel: Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918. Praha 1991.
PLESINGER-BOŽINOV, Miroslav: Vzpomínky na první odboj. Praha 1997.
PROKEŠ, Jaroslav: Světová válka 1914 – 1918. Praha 1933.
PROKŠ, Petr: Od monarchie k republice: Češi a Slováci v boji za společný stát 1914-1918. Jinočany 1993.
PROKŠ, Petr: Politikové a vznik republiky 1914-1918. Praha 1998
ROBBINS, Keith: The First World War. Oxford 1984.
SETON-WATSON, Robert W.: Sarajevo: studie o vzniku veliké války. (z ang. orig. přeložil Pavel Váša). Praha 1929.
SUHRKAMP, Hans-Peter: Das deutsche Kaiserreich 1871-1918. Frankfurt am Main 1995.
ŠEDIVÝ, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001.
ŠEDIVÝ, Ivan: Za československou republiku 1914-1918. Díl 1. Praha 1991.
ŠEDIVÝ, Ivan: Za československou republiku 1914-1918. Díl 2. Praha 1993.
ŠVORC, Peter: Robíjali monarchiu (populárny slovník osobností českoslovenkého odboja 1914-1918). Košice 1992.
TOMÁŠEK, Dušan: Únos válečné lodě : odvážná akce českých námořníků za první světové války na Jadranu. Praha 2004.
TUCHMAN, Barbara W.: Srpnové výstřely: začátek první světové války. (z ang. orig. přeložil Slavomír Baběrad). Praha 2000.
VÁLKA, Zbyněk: Stíhací letadla 1914-1918. Díl 1. Olomouc 2000.
VÁLKA, Zbyněk: Stíhací letadla 1914-1918. Díl 2. Olomouc 2001.
VOGELTANZ, Jan – POLÁK, Milan: Československé legie 1914-1918, československá armáda 1918-1938: uniformy, symbolika, výstroj, výzbroj. Praha 1998.
WARNER, Philip: První světová válka. Ostrava 1997.
WESTWELL, Ian: První světová válka: den po dni. (z ang. orig. přeložil Jan Krist). Praha 2004.
WIEST, Andy: Obrazové dějiny první světové války. (z ang. orig. přeložil Karel Kopička). Praha 2003
WINTER, J.M. a kol.: První světová válka. (z ang. orig. přeložil Jaroslav Hrbek). Praha 1995.
ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. Praha 2000.
ZECHLIN, Egmont: Krieg und Kriegrisiko. Zur deutschen Politik im Erseten Weltkrieg. Ausätz, Düsseldorf 1979.
ŽIPEK, Jaroslav: Válka národů 1914 – 1918 a účast českého národa v boji za svobodu, I.-IV. Praha 1921 – 1922.