neděle 30. listopadu 2008

„Muž, který pomohl porazit komunismus !“

„Létající“ papež Jan Pavel II. byl bezesporu jedna z nejvíce výjimečných osobnosti posledního půl století. Mohu bez skrupulí říci, že v době svého pontifikátu byl světově uznávanou autoritou, ať už politickou či morální. Byl prvním Slovanem, který zastával papežskou funkci. Kromě svého původu se lišil od svých předchůdců i věkem, byl zvolen jako nejmladší papež od r. 1846 ve svých 58 letech. K jeho dalším nej patří třetí nejdelší doba pontifikátu, bezmála 27 let.

Do historie se Jan Pavel II. zapsal jako jeden z těch, kteří pomáhali svrhnout komunismus. Volbou papežem někoho, kdo pocházel ze sovětské sféry vlivu, bylo samo o sobě riskantním krokem, ale Wojtyła nijak neskrýval svůj negativní postoj ke komunismu (ještě v době kdy byl krakovským metropolitou se zasadil o vybudování kostela v Nowe Huti, která měla být čistě ateistickým městem komunistického Polska, jak zamýšleli soudobí vůdci, avšak občané se dožadovali svatostánku). Hned v listopadu 1978 v Assisi symbolicky ujal role mluvčího utlačovaných církví, když na výkřik z davu: „Ať žije umlčená církev!“, odpověděl: „Umlčená církev už nemlčí, neboť mluví ústy papeže.“ Karol Wojtyła projevoval už jako kněz a biskup ve vztahu k totalitnímu režimu velkou pevnost a neohroženost a nehodlal komunistům ustupovat ani nyní. Jeho zvolení papežem znamenalo velkou vzpruhu pro katolíky v komunistických zemích a podnítilo novou touhu po svobodě.

 Mnozí odborníci dokonce tvrdí, že patřil současně s Ronaldem Reagenem k osobám, kteří se zvenčí nejvíce přičinily k pádu komunismu ve východní Evropě.  A jeho význam je dozajista stejný jako význam jiných osobností Evropy konce 20. stol., jako např.: Margaret Thatcherové, Helmut Kohla či Francois Mitteranda. Jeho význam tkví právě ve vlivu na politiku ve světě. A ač jsme nemuseli s papežem v mnoha věcech souhlasit (antikoncepce, eutanazie, rozvody, potraty apod.), jeho názory bylo zapotřebí vnímat a analyzovat.

4. března 1979 vydal Jan Pavel II. svou první encykliku „Redemptor hominis“ (Vykupitel člověka), zdůrazňující nejen vykupitelskou roli Ježíše Krista, ale také důstojnost člověka a jeho nezadatelná práva. Papežovy výzvy k respektování lidských práv, především náboženské svobody a svobody svědomí, podemílaly ideologické základy totalitních režimů. 

O tři měsíce později zasadila těmto základům další ránu cesta Jana Pavla II. do rodného Polska, vůbec první papežská návštěva za železnou oponou.

Do historie se zarytě zapsalo jeho provolání „nemějte strach“, které povzbuzovalo v boji proti tlaku totalitní ideologie. První výsledky politiky Jana Pavla II. na sebe nenechaly dlouho čekat a záhy se projevily v jeho rodné zemi. Jeho návštěva následujícího roku po volbě v Polsku byla ohromným povzbuzením pro Poláky. Kdekoliv se ukázal, tam ho vítaly statisícové zástupy věřících. Jan Pavel II. navštívil i své rodné Wadowice, Varšavu, Krakov, Nowou Hutu, Osvětim, kterou nazval „Golgotou moderního světa“, a také mariánské poutní místo v Čenstochové - kde vystoupil s výzvou: „Také v mé vlasti by se měla respektovat lidská práva a měl by vládnout mír, jak na to mají právo všechny evropské národy.“ Na tato slova dav reagoval bouřlivým výbuchem souhlasu a spontánním zpěvem staré polské hymny svobody: „Bože, chraň naše svobodné Polsko.“ Generál Wojciech Jaruzelski se o jeho návštěvě později vyjádřil slovy, že „to byla rozbuška“. Ano, byla to rozbuška, která znamenala pro velkou část polského národa opětovné vzkříšení a dodala jim odvahu v boji proti utlačování komunistickým režimem. Vlivem jeho návštěvy se o rok později konstituovala nevládní odborářská organizace Solidarność. Vnitropolitická situace Polska od té doby začíná mít charakter dominového efektu. Ronald Reagan společně s Janem Pavlem následně vedli neoficiální kampaň proti totalitě, oba podporovali Solidaritu. Reagan finančně, papež duchovně.

Podobně jako v Polsku snažil se vyjadřovat podporu těm občanům Československa, kteří se snažili získat zpět svobodu a režim je za to postihoval. Ještě před pádem komunismu dlouhá léta všemožně podporoval, totalitní mocí pronásledovaného, kardinála Františka Tomáška. Příkladem poslouží, že po své intronizační mši svaté přijal k delšímu soukromému rozhovoru kardinála Tomáška a vlil mu do žil novou energii a odvahu, s níž od té doby takřka osmdesátiletý pražský arcibiskup začal vystupovat proti komunistickému útlaku církve i společnosti.  Mezi komunisty v Československu vyvolalo pozdvižení pozvání kardinála Tomáška, aby se papež roku 1985 zúčastnil velehradské pouti k jedenáctistému výročí smrti svatého Metoděje. Přestože jednání o papežově účasti probíhala po celý rok 1984, režim nakonec na papežovu návštěvu, ze které měl ohromné obavy, nepřistoupil. Příliš si však nepomohl. Na velehradské pouti zastupoval Jana Pavla II. vatikánský státní tajemník kardinál Casaroli a kardinál Tomášek na ní přečetl papežův pozdravný list, který vzbudil velký ohlas. Komunistický ministr kultury Klusák byl naproti tomu vypískán. Statisícové zástupy převážně mladých věřících skandovaly hesla „Náboženskou svobodu!“ či „Papež do Prahy!“. Velehrad je proto možno označit za mezník, od kterého už komunisté ztráceli půdu pod nohama i v Československu. A jen pár dní před listopadem 1989 svatořečil Anežku Českou. To, že se konec totality blíží, už tehdy zřejmě tušil. Stará legenda vypráví, že po svatořečení Anežky Přemyslovny bude zase v Čechách dobře. Českoslovenští poutníci na svatopetrském náměstí svorně skandovali „Papež do Prahy!“ a Jan Pavel II. v tom viděl předzvěst toho, co mělo již brzy nastat. 13. listopadu v česky a slovensky pronesené promluvě řekl: „Jásejme a radujme se, protože pro církev, která žije v českých zemích, nadešel kýžený den.“ O čtyři dny později začala událostmi 17. listopadu „sametová revoluce“, která ukončila čtyřicetileté období komunistické totality. V dubnu 1990 už byl papež v Praze.

Závěrem bych rád poukázal na tři citáty, které vystihují každý svým způsobem osobu a pontifikát Jana Pavla II. Guido Knopp v knize "Vatikán: Moc papežů" píše o pádu komunismu ve východní Evropě  těmito slovy: "Michail Gorbačov a Ronald Reagan na rovině velmocí, Jaruzelski a Wałesa v Polsku, Karol Wojtyła v Římě - každý z těchto mužů měl na onom historickém momentu svůj podíl.". Univerzitní profesor Tomáš Halík  vzpomíná na Jana Pavla zase takto: "…se Svatým otcem jsem se setkal v listopadu 1989, v den, kdy padla berlínská zeď. Papež to se mnou sledoval v televizi a pak řekl, že je to konec komunismu, ať se připravíme. Ale já mu nevěřil..". A třetí citát pochází z úst jednoho z účastníků slavnostní inaugurace papeže, který později prohlásil, že "ve Vatikánu ani v okolním světě nebudou jeho pontifikátem nadšeni, ale rozhodně to bude pontifikát nevšední“. Čas ukázal, jak prorocká to tehdy byla slova.

Okomentovat