pátek 11. prosince 2009

Rok 1938 - spravedlnost nebo hřích?

Níže psaný text byl přednesen na Studentské vědecké konferenci - katederní kolo, dne 10. prosince 2009.






1. září 2009 se uskutečnil na Westerplatte vzpomínkový akt u příležitosti 70. výročí výbuchu druhé světové války. Součástí vzpomínkového aktu, který začal již v brzkých ranních hodinách[1], byl i projev polského prezidenta Lecha Kaczyńského, který se omluvil České republice za účast Polska v roce 1938 při dělení státu. Hovořil, že to nebyla jenom chyba, ale že to byl hřích polské vlády, když v té době a za takových okolností požadovala ultimativní připojení Zaolzí k Polsku, a že se k tomu současné Polsko dokáže přiznat.[2] Tato silná slova a gesto, které prezident pronesl, byly ihned přijímány na různých stranách rozpačitě. Grzegorz Gąsior, historik z Varšavské university, říká, že v Polsku se poněkud automaticky mluví o hanbě a ukřivdění Čechů záborem Zaolzí v roce 1938. Realita samozřejmě byla poněkud komplikovanější, nicméně povědomí a vědomosti Poláků a Čechů o národnostně smíšeném regionu uvnitř českého státu jsou v podstatě nulové.[3]



I mě samotného výpověď překvapila. Vedlo mě to k následnému zamyšlení, jaká byla role a pozice Polska v mezinárodní politice před „Mnichovem“? Jaký byl vztah Polska a Československa koncem 30. let 20. stol.? Dalo se celé situaci něčím předejít? Jaká asi bude reakce na omluvu polského prezidenta? A tudíž byl to hřích nebo spravedlnost?
Velvyslanec České republiky v Polsku Jan Sechter označil tuto výpověď jako konečnou tečku nad „i“ ve vztazích obou států v rámci řešení otázky Zaolzí. Dále vypověděl, že historické emoce a křivdy by neměly stát v cestě sblížení obou států. Ano, s tím souhlasím, ale už méně, že by to byla konečná tečka nad „i“ v otázce Zaolzí.[4] Pokud si uvědomuji, tak žádná pořádná diskuze nebyla na toto téma vedena. Před rokem 1989 to nebylo skoro ani možné a za posledních dvacet let jsme se nepohnuli nijak výrazně dopředu.
 Do nedávna existoval stereotyp v myšlení a názoru, že polský zábor Těšínska v roce 1938 byl chápan jako odčinění období let 1918-1920, kdy bylo Těšínsko připojeno proti vůli Polska k Československému státu. Tento názor sdílelo mnoho osob, nejen ze strany autochtonních Poláků žijících v té době, ale i v současnosti. Rovněž i Češi do jisté míry brali rok 1938 jako odčinění roku 1920 – při výkladu, že zábor je polská forma odplaty za dvacetiletou vládu na Zaolzí. To však pravda nikdy nebyla. Situace Polska jako nově vzniklého státu po první světové válce nebyla nijak jednoduchá. Kromě Francie, která byla poválečným spojencem, a podpory Společnosti národů, bylo Polsko nuceno si najít i jiného společníka pro boj na diplomatickém poli. Všechny kroky směřovaly k Československu, které bylo jediným jižním sousedem. Žel vzájemný vývoj vztahů obou státu byl složitý, obzvláště v době a po rozdělení Těšínska a také v druhé polovině 30. let minulého století.
Zahraniční politika obou státu nesla v minulosti, ale nese i dnes některé společné rysy. Je to samozřejmě dáno geografickou polohou a roztříštěností území v průběhu staletí[5], ale především také obklopením velkými a mocnými sousedy. Renesance Polska po mnohaletém období záborů vrhla vliv na zahraniční politiku, jak vůči Německu, tak i Sovětskému svazu. Nemohla si dovolit být partnerem jenom s jednou z těchto stran a ohrozit tak nezávislost státu z druhé strany. Polsko se takto ocitlo v obrovských kleštích, které ji v určitém momentě mohly rozdrtit.[6] Tudíž zahraniční politika Polska fungovala ve 20. letech minulého století     na základě spojenectví s Francii a Společností národů a od roku 1932/1933 na základě rovnováhy mezi východem a západem.[7] Naproti tomu československý stát opíral svoji zahraniční politiku na třech základních pilířích, a to na úzké spolupráci se Společností národů, spojenectvím s Francií a v rámci regionální mezinárodní organizace Malá dohoda.[8] V polovině třicátých let došlo k rozšíření pilířů o smlouvu se Sovětským svazem.[9]
Jedním z těch základních rysů či možná lépe řečeno společných otázek je rozdílný postoj k SSSR a k Maďarsku. Na jedné straně Polsko a Poláci nikdy nebyli rusofilně zaměření, a to již z prostého důvodu několikaletého útlaku ze strany carského Ruska. Oproti tomu v českých zemích si obdiv ke všemu ruskému našel své místo. Možná to nebylo to jednoznačné rusofilství v meziválečné době, tak jak ho známe z 2. pol. 19. stol., rusofilství obdivované, založené na blízkosti slovanských národů a tedy společnému boji proti německému feudalismu, které mělo v oné době své opodstatnění. Vytýkané meziválečné rusofilství bylo založeno na možnosti politické podpory z východní strany Evropy a Varšava nesledovala s velkým nadšením československo-sovětské sbližování. Maďarsko oba státy v oné době silně rozdělovalo, neboť na jedné straně stojí úsilí Malé dohody o eliminaci případného revizionismu a na straně druhé mnohaleté styky a svazky, tradice a společná historie Polska a Maďarska.[10] Další společnou otázkou byl vztah k západním mocnostem, hlavně k spřátelené Francii, která se postupem času stávala čím dál víc závislou na Velké Británii.  No a za třetí je zde Zaolzí, které se stalo šachovou figurkou v politických intrikách mezi oběma státy, byť vliv na zahraniční politiku nebyl zanedbatelný.
V době, kdy by bylo logické společnými silami usilovat o stabilitu ve střední Evropě a boji proti případnému revizionismu centrálních mocností, se oba státy vydali svou vlastní cestou demokracie a zahraniční politiky, nechávajíc sebe sama napospas dvacetiletému hašteření a boji o prvenství nad Seinou. Ač z dnešního hlediska můžeme situaci posuzovat jinak, tak nemůžeme opomenout geopolitický a strategický význam Těšínska, které bylo příčinou všeho dobrého i zlého na vztazích. Svými rozdílnými zahraničně-politickými             a vojenskými prioritami si sami postavily překážky, jenž by umožňovaly spojenectví a více než papírové přátelství. Jsem toho názoru, že vinu na statu quo, jaký existoval v průběhu meziválečného období nesou oba státy a rovněž mezinárodní systém smluv, který v Evropě vznikl po první světové válce. Svým sobeckým a arogantním způsobem jednání měli pocit,   že právě oni jsou tím pravým státem, který by se měl stát ústřední silou ve střední Evropě – Polsko snad z důvodu svého mnohaletého mesiášství a klínu mezi ruským medvědem a německou orlicí; Československo pak z pocitu vnitřní síly a srdce Evropy, podpořené mnohaletou celistvostí území a lepší hospodářskou stabilitou (i když vezmeme v potaz hospodářskou krizi 30. let). Faktem však zůstává, že Beneš nikdy nebyl nakloněn myšlence partnerství s Polskem v Malé dohodě a Polsko zase nemělo zájem o větší roli Československa v projektu Intermaria. Tudíž shoda mezi oběma státy byla možná, ale více než obtížná, a jen za specifických okolností a podmínek, které bohužel v období mezi oběma válkami nikdy nenastaly. Samozřejmě byly pokusy o sblížení či navázání partnerství, ale povětšinou ztroskotaly na jednotlivcích, kvůli přílišné nedůvěře či dokonce vzájemné animozitě.
Situace ve vztazích mezi Polskem a Československem se výrazně zhoršila po podepsání československo-sovětské smlouvy v květnu 1935. Nejenže Polsko odmítalo jakoukoliv účast SSSR, v duchu své politiky rovnováhy sil mezi západem a východem, ve větších aliancích (ať už to myšlenka Východního Locarna či realizovaná aliance francouzsko-sovětsko-československá), tak rovněž krokem nesprávným směrem bylo připojení se k nacistické propagandě, očerňující československou stranu za usnadnění sovětského a komunistického pronikání do střední Evropy. Navíc polské politické elity nepřijali s nadšením zvolení E. Beneše československým prezidentem. K tomu se přidala ještě podpora polské menšiny prostřednictvím polského konzulátu v Moravské Ostravě. Polská politika vycházela koncem 30. let z myšlenky J. Piłsudského o „sezónnosti“ Československa, jejíž náplni bylo, že republika je odsouzena k záhubě a rozdělí se na dvě národní složky – českou a slovenskou.[11] Polské vládní kruhy rovněž uvažovaly o budoucnosti Slovenska ve třech různých podobách: a) plná nezávislost s podporou Polska, b) připojení k Polsku s přiznáním autonomie, c) postoupení území Maďarsku.[12] Ačkoliv si Praha v září 1938 uvědomovala nutnost spolupráce s Polskem na obraně republiky a Benešem byl poslán dopis do Varšavy (i s návrhem určitých hraničních úprav), podobné přísliby nestačily a konečnou odpovědí bylo ultimátum o odstoupení příhraničního území. Toto ultimátum bylo rovněž poslední ránou pro část československých velitelů, kteří tak ztratili jakoukoliv naději a tím pádem bylo rozhodnuto o novém jedenácti měsíčním statu quo.
Po projevu jsem ve svém okolí zaznamenal spíše negativní postoje ke slovům prezidenta Kaczyńského. Především starší generace, dotčena válkou a vzpomínkami na meziválečné období, se cítila jakoby zrazena „vlastním“ národem. Není se čemu divit, vždyť bojovala za svou zem, věřila v opětovné „připojení“[13] po válce. Ale není to „zrada“ jenom pro starší generaci, ale rovněž pro ty, jenž mají úctu k minulosti, tradicím a hodnotám, které zde polské minoritě zanechali patrioti, válečníci na poli kultury, školství či pouhým odkazem své práce pro společnost. Příchod polských jednotek do Českého Těšína byl mezi místním polským obyvatelstvem brán jako vysvobození, záchrana polské orlice. Nicméně situace se postupem času zhoršovala a ta počáteční euforie zanikala, silně se také změnil kurs vůči Čechům.
 Nechci to nijak kategorizovat, je to můj osobní názor a pocit, ale zdá se mi, že v posledních desetiletí je Polsko pro polskou menšinu bližší především ne jako stát, ale jako pojítko či vazba na tradice, kulturu, potažmo i společnou historii. V meziválečném období to byl ten polský stát, o kterém snili, že právě tam chtějí žít, ale výsledkem belgické dohody se cítili podvedeni a byli i tací, kteří se s tím nikdy nedokázali vyrovnat.
 5. září 2009 se v polském regionálním tisku objevila reakce předsedy Kongresu Poláků v České republice Józefa Szymeczka, který nastínil, že by současné Polsko mohlo udělat ještě jeden hřích vůči Polákům na Zaolzí. Tím hříchem, by byl hřích ponechání na pospas, jak ve smyslu politickém, tak i morálním.[14] A to si osobně myslím a souhlasím se Szymeczkem, že by to bylo větším hříchem a utrpením pro polskou menšinu než omluvy a velká gesta vůči společné historii. Polská společnost na Zaolzí v rámci partnerství obou států tak nebude jeho mostem, jak to před lety definoval tehdejší předseda PZKO Zygmunt Stopa    a jak o tom patrně snili zdejší Poláci po roce 1920, ale trochu se obávám že skončí pod ním.
Szymeczek v jiném periodiku reagoval na projev polského prezidenta ještě i v jiném směru. Je toho názoru, že je nyní povinen se omluvit Václav Klaus a odpovědět Lechu Kaczyńskému, že český útok na Těšínsko v roce 1919, v době, kdy podle názoru Josefa Szymeczka Polsko bránilo Evropu před bolševiky, byl neméně zlý a hříšný, než polský zábor    v roce 1938.[15] Obdobnou myšlenku měl publicista Bohumil Doležal, který dokonce načrtl jménem Václava Klause krátký dopis polskému protějšku: „Vaše excelence, děkuji vám za krásná a otevřená slova. Vedou mne k tomu, abych řekl to, co jsem měl říci už dávno. Český zábor oblastí s převážně polským obyvatelstvem po roce 1918 nebyl jen hřích, ale taky nehorázná blbost, přesto že jsme si k tomu nakonec vyprosíkovali souhlas Dohody. Nešlo jen o to, že jsme Polsku vpadli vojensky do zad v situaci, kdy se nemohlo pořádně bránit. K záboru území nás nevedly ani důvody „historické“ (jako v případě Sudet), ani „etnické“ (jako ke spojení se Slovenskem), ale „strategické“ (uhlí a železnice na Slovensko) – tedy slušně řečeno chtivost. Tím vznikla ve vztazích s Polskem otevřená rána, která se dlouho obtížně hojila. Symbolizuje ji Těšín, čtyřicet let před Berlínem první nesmyslně rozdělené město v Evropě. Doufám že ve sjednocené Evropě otevřených hranic se tato rána úplně zahojí, a jsem připraven k tomu přispět. V úctě V.K.“.[16] K tomu není co dodávat.
 Na vyjádření polského prezidenta na Westerplatte reagovala protestem adresovaným českému prezidentovi Václavu Klausovi (zaslaným též Lechu Kaczyńskému a předsedovi Evropského parlamentu Jerzymu Buzkovi) polská část českého politického hnutí Coexistentia - Soužití. Podle tohoto protestu nešlo v roce 1938 o okupaci, ale osvobození a s návrhem odstoupení území Polsku Československem přišla jako první a z vlastní iniciativy československá strana.[17] Do jisté míry je to pravda. Okupace to nebyla, oba státy „se dohodli“; jestli šlo o osvobození – to zřejmě záleží na posouzení každého účastníka. Můj výzkum mi potvrdil, že s příchodem polských jednotek se zvedla obrovská euforie uvnitř polské menšiny, avšak nikdo z účastníků netušil, jak sestupnou tendenci budou mít následující měsíce a léta, a jak se český šovinismus vůči místním Polákům změní ze dne na den na polský šovinismus vůči Čechům. Jak jedenácti měsíční polská správa přispěje k zhoršení situace mezi obyčejným lidem výrazněji než česká za předchozích 20 let.
Není jednoduché rozhodnout, zda to byl hřích nebo spravedlnost (v česko-polských vztazích je mnoho rovin a proměnných, které se musím zohlednit). Osobně se nepřikláním ani k jednomu. Už z toho důvodu, že v případě označení celého procesu za spravedlnost, bychom vystupovali jako samosoudci dějin, což považuji za nemožné a v důsledku pro mnohé za nespravedlivé. Hřích to podle mého názoru také nebyl. Nevím, co přimělo polského prezidenta označit akt převzetí území Zaolzí za hřích, ale připouštím, že mohl mít pocit, že tehdejší představitelé státu využili těžké situace Československa a udělali rázný krok, rázné rozhodnutí, které ovlivnilo tisíce osob a minimálně další tři generace. To, co se odehrálo v letech 1938 a 1939 má své kořeny v nefungujícím mezinárodním politickém systému sepsaném v Paříži před dvaceti lety. A nelze vinit z hříchu ty, jenž svým rozhodnutím bránili vlastní zájmy, podle nich, tím nejlepším možným způsobem. Věřím, že výpověď polského prezidenta bude chápana jako počátek širší diskuze, a ne jako její konec.


[1] Vzpomínkový akt začal na minutu přesně ve 4:45, kdy padly 1.9.1939 první výstřely na Westerplatte.
[2] ČTK: Kaczyński: obsazení části čs. Pohraničí byl hřích. In: Euroskop.cz, 3.9.2009 [online; cit. 2009-10-18]. Dostupné z WWW:  .
[3] GĄSIOR, Grzegorz: Zagłada polskiego Zaolzia. In: Głos Ludu, 3.12.2009, č. 143, roč. LXIV, s. 2.
[4] BIELECKI, Jędrzej: Czesi ujęci słowami prezydenta o Zaolziu: „Lech Kaczyński wykonał nie zwykły gest”.   In: Dziennik.pl, 3.9.2009 [online; cit. 2009-12-01]. Dostupné z WWW: .
[5] I když v případě českých zemích je ta roztříštěnost v menší míře.
[6] Tak jak se to stalo v září 1939.
[7] J. Piłsudski a J. Beck chtěli realizovat svoji vizi silného a nezávislého státu, schopného rozhodovat o své budoucnosti bez cizích aspektů či zájmů. Vize však nešla ruku v ruce se silným hospodářským zázemím a armádou. Sousedi Polska byly v mnohém vyspělejší a silnější.
[8] Malá dohoda byla vytvořena jako myšlenka postversaillské instituce udržující stabilitu a rovnováhu ve střední ve Evropě proti případné restauraci Habsburgů, rakousko-německé unii či maďarskému reviozionismu. Součástí Malé dohody bylo kromě Československa ještě Rumunsko a Jugoslávie. Viz blíže: SLÁDEK, Zdeněk: Malá dohoda 1918-1938. Praha 2000.
[9] WANDYCZ, Piotr S.: Cena wolności. Historia Europy Środkowo-Wschodniej od średniowiecza do współczesności. Kraków 1995. S. 311.
[10] K Maďarsku ještě doplním, že plukovník Beck, v době kdy byl ministrem zahraniční Polska, toužil mít s touto zemí společnou hranici, ačkoliv s geopolitického hlediska to nemělo žádný význam (ŁOSSOWSKI, Piotr: Problemy polityki zagranicznej Drugiej Rzeczypospolitej. In: ŻARNOWSKI, Janusz (ed.): Polska Niepodległa 1918-1939. Wrocław 1984. S. 59.).
[11] DEJMEK, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. stol. (1918-1992). Praha 2002. S. 146.
[12] CYGAŃSKI, Mirosław: Narastający kryzys w stosunkach Czechosłowacji z Niemcami i Polską w latach 1933-1938. In: Studia Śląskie, roč. LVII, 1998, s. 305.
[13] Ačkoliv se připojení po druhé světové válce mělo uskutečnit, tak se tak nikdy nestalo. Nicméně duchovní a kulturní tradice polského etnika s Polskem (jako státem, nikoliv však s národem) jsou bližší nebo byly bližší než s etnikem českým. Samozřejmě v průběhu času asimilace se přičinila k dnešnímu a ke specifickému vývoji autochtonního národa v ČR.
[14] SIKORA, Jacek: Gest pojednania. In: Głos Ludu, 5.9.2009, č. 106, roč.LXIV, s. 3.
[15] KOŚCIŃSKI, Piotr: Vaclav Klaus powinien przeprosić. Rozmowa. Józef Szymczek, prezse Kongresu Polaków w Republice Czeskiej. In: BezKresy, środa, 21 października 2009, s. 3.
[16] DOLEŽAL, Bohumil: Události: čtenářský dopis LN. In: Neviditelný pes, 9.9.2009, [online; cit. 2009-10-18]. Dostupné z WWW: .
[17] GAWLIK, Stanisław: Sprzeciw. In: Zaolzie.org,23.9.2009, [online; cit. 2009-12-01]. Dostupné z WWW: ..
Okomentovat