neděle 13. dubna 2008

Myšlenka československo-polské (kon)federace. Rozdílný vztah k SSSR a těšínská otázka v době jednání.

Problematika jednání o vytvoření československo-polské (kon)federace[1] je velice složitá, budu se proto snažit postihnout sled událostí v co možná nejsrozumitelnější formě, neboť problematika mezinárodních vztahů obou států, zvláště ve vztahu k Sovětskému svazu (SSSR) je až příliš propletená a měla vliv na průběh i konečný výsledek jednání a vytvoření československo-polské konfederace. Práce se nebude dostatečně zabývat polskou historiografii a ani polskými prameny k dané problematice, a to z jednoduchého důvodu, protože rozsáhlá analýza včetně polské historiografie k zvolenému tématu by vyžadovala větší časovou náročnost.
Časové období je vymezeno v letech 1939-1944, tj. počátek prvních náznaků o možném sblížení obou státu a až do doby, kdy jakákoliv jednání byla zamítnuta ze strany SSSR a ustrnula na problematice těšínského regionu. Součástí práce bude i otázka Těšínska[2] na vývoj jednání, protože toto území s převládající polskou menšinou bylo trnem v oku obou státu a nikdy nedošlo k jejímu definitivnímu vyřešení, ač byla zde snaha Těšínsko připojit k Polsku. Rovněž problematika vztahů k SSSR obou států si žádá bližšího výkladů, neboť byla rozhodující v před i v době jednání.
Národy Polska a Československa (resp. Česka a Slovenska) sousedí spolu od počátku svých dějin. Spojuje nás společná minulost, obdobná kultura. Jazyky jsou oboustranně srozumitelné a dějiny obou národů byly úzce propojeny jak v dávné minulosti, tak i ve „století extrémů“. V obdobných historických podmínkách se vytvářeli přes rozpad Rakouska-Uherska a pruské monarchie dva nové nezávislé středoevropské státy, Polsko a Československo. Ale také v obdobných podmínkách ztratili vlastní suverenitu zapříčiněnou hitlerovskou okupací. Byly také v úzkém či méně přátelském vztahu s carským Ruskem, resp. Sovětským svazem.
Je rovněž na místě zeptat, co vedlo politiky obou států k myšlence vzájemného sblížení? Bylo by toto sblížení do budoucna funkční? Když oba státy prodělali nelehký vývoj v meziválečném období. Oba měli slabá místa v zahraniční politice: Těšínsko a vztah k SSSR.
Československo-polské vztahy mají dlouhou historii, již od počátku středověku jsou oba státy v těsné spolupráci. Nemá smysl na tomto místě vypisovat všechna spojenectví a kulturní vlivy do hloubky. Připomeňme pouze některé události, např.: dcera Boleslava I. si bere Měška I., Jan Žižka se aktivně účastní bojů u Grunwaldu, Komenský emigruje do Leszna, po Listopadovém povstání či později Lednovém je možno zaznamenat rozsáhlou vzájemnou pomoc obou národů. Oněch dějinných provázaností bychom zřejmě našli více, ale pokusme se v této kapitole zaměřit pouze na vztah obou státu v meziválečné době, jako období pro oba státy specifické. Oba našli osvobození, oba se sami nazývali demokratickými státy.
Moderní československo-polské vztahy se začaly naplno rozvíjet ještě před oficiálním koncem první světové války. Neboť již koncem války si značná část populace habsburské monarchie začala uvědomovat její možný pád. Problematika meziválečných vztahů obou států se odvíjela zejména kolem územních sporů, zvláště o Těšínsko, co mělo za následek vyhrocené vztahy po celou dobu meziválečného období.[3] Polská strana se snažila, aby hranice obou státu na Těšínsku byla vytyčena podle etnické příslušnosti k jednomu či druhému národu. Na druhou stranu Češi stále argumentovali historickým právem na toto území[4], ale mimo tohoto historického práva, byla snaha českých politiků získat toto území z hlediska budoucí hospodářské základny, nově vznikající republiky, neb úhelná ostravsko-karvinská pánev a košicko-bohumínská železniční dráha měly pro habsburskou monarchii nebývalý význam. Celý spor byl nakonec vyřešen mezinárodní arbitráží, která se konala v belgickém Spaa 28. července roku 1920. Ač v naivní představě všech zúčastněných byl spor vyřešen, na těšínském území se lidé s tímto výsledkem nesmířili. I když stejně jako ostatní národnostní menšiny, tak také Poláci, měli zajištěna rozsáhlá národnostní práva, které byly jednak formulovány v československé ústavě, ale také v československo-polské smlouvě z roku 1925, tak jejich uplatňování se v praxi setkávalo se značnými překážkami, projevujícími se v různých formách národnostního útlaku, které měly za následek značné počešťování polského obyvatelstva. Ti ale s tímto společensko-politickým útlakem bojovali ve formě navázání tradice, jenž byla přítomná před první světovou válkou, v podobě různých politických, kulturních, osvětových, mládežnických, náboženských či sportovních spolků a jiných organizací. Život na Těšínsku byl čilý, ale kontakty na státní úrovni, jakoby doznaly bodu mrazu. Mnichovská dohoda byla akcelerátorem[5] vstupu beckovských vojsk v 1938 roce na Těšínsko. Někteří to chápali jako zradu, jiní jako konečné zadosti učinění. V konečném důsledku, roční pobyt polských jednotek na Těšínsku a polská okupace, zapříčinila již tak negativní pohled na Poláky v Československu. Nesmíme však zapomenout, že právě Polsko bylo první zemí, kde po vytvoření Protektorátu se obyvatelé I. republiky uchýlili.
„Versaillský systém“ vytvořil nový obraz Evropy, vytvořil na mapě Evropy řadu nových států, které pro svoji vlastní ochranu a komunikaci uzavíraly vojensko-politické či obchodní smlouvy. Tím dochází ke změně sil v Evropě. Pokud vezmeme v potaz sílu Ruska, Velké Británie, Francie či Německa, ale také Rakousko-Uherska před první světovou válkou, musíme si uvědomit, že rozpadem mnohonárodnostních říší nastal problém vůdcovství v Evropě. Nové státy se rodily jako nezávislé a suverénní a bylo nutno s nimi počítat jako s případnými spojenci, ale jak se ukázalo, spojenectví často zůstávalo na papíře.
Tragická zkušenost obou politických reprezentací ze spojeneckého přispění k ochraně obou států, vedla k úvahám, že je zapotřebí, před případným agresorem, vytvořit širší středoevropskou federaci, která by vyplnila prostor mezi Německem a Ruskem.[6]
Myšlenka sblížení polského a československého států nebyla pro obě země nijak cizí. Takže nabídka Velké Británie v prvních měsících války o poválečné spolupráci byla přijata, jakožto ochranou pře německým „Drang nach Osten“.[7] A na několik dalších let během války byla tato otázka projednávána. Českoslovenští politici byli v podstatě ve shodě, ač se zde objevili rozdíly v názorech u jednotlivých představitelů, zejména mezi Benešem a Hodžou. První mezinárodně úspěšný politik-realista, druhý méně známy, ale velký příznivec myšlenky federace už z doby předválečné.
Po Mnichovu Beneš spatřoval možnost sblížení s Polskem, jako relevantním středoevropským spojencem. Ale představu těsné federace odmítal, protože by to znamenalo přeměnu v trojsvazek českých zemí, Slovenska a tehdy mocensky nadřazeného Polska. Kompromis proto viděl jedině v konfederaci, kterou si představoval prakticky podle vzoru Malé dohody. Polská vláda, ale chtěla posílit federační prvky celého budoucího svazku (společný parlament a generální štáb).[8] V listopadu 1940 podepsaly obě vlády deklaraci, že jejich společným úmyslem po válce je vstoupit do úzkého politického a hospodářského svazku jako nezávislé suverénní státy (který měl být otevřen i pro ostatní státy).[9] O dva roky později Beneš svolil s dalším prohlášením, v němž navrhují spojení v konfederaci.[10] Na toto prohlášení reagovala Moskva ústy Bogomolova, který protestoval, aby do tohoto svazku vstoupila i Litva. Od toho se distancovala i československá exilová vláda. V momentě přiostření kritiky Moskvy plánů konfederace, britští diplomaté doporučovali oběma vládám, aby se snažila získat alespoň „tichého souhlasu“ SSSR.[11] Koncem roku 1942 se Beneš na schůzce s Bogomolovem snažil vyjednávat se Sovětským svazem a vyjádřil se, že nebude-li SSSR souhlasit s konfederaci, tak Československo nebude vstupovat do konfederace s Polskem.[12] Ač nejzkušenější československý politik na mezinárodním kolbišti, tak prakticky zapříčinil, že jakékoliv možnosti dalších jednání o konfederaci byly předem zmařeny. Myslím si, že si to musel uvědomovat. Po negativním sovětském stanovisku ke konfederaci se alespoň pokusil o smlouvu o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, která měla zůstat otevřena i pro vstup Polska.
Ještě je zde na místě vysvětlit rozdílnost v chápání československo-polského sblížení. Neboť v dubnu 1941 roku se československo-polský koordinační výbor dohodl, že francouzský termín „confédération“ bude překládat do češtiny jako konfederace a do polštiny jako federace, poněvadž termín konfederace má v polských dějinách jiný význam.[13]
Sovětský svaz, či v předešlém období carské Rusko, představovalo pro oba státy odlišné „politické přátelství“. Rusko ve své dlouhé historii se vyvíjelo zcela samostatně v porovnání se zbytkem Evropy a jakoby tak trochu odděleně. Se svou obrovskou rozlohou si časem vynutilo problémy ve stagnaci či zaostalosti za západní a střední Evropou. Snad jediným světlým obdobím v ruských dějinách představuje vláda cara Petra I. a také Kateřiny II., která to zapříčinila, že vztah Polska k Rusku se stával čím dál, tím více nepřátelský a nedůvěřivý.[14] Dělení polského státu v druhé polovině 18. stol. bylo více méně výsledkem obav Ruska, Pruska a Rakouska před silným, co se územně tyče, Polskem, neb politická síla již dávno ztratila svůj předešlý významu. 19. století ve vztazích Polska a Ruska[15] bylo obklopeno negativními emocemi po nevydařeném listopadovém a lednovém povstání. Polské vztahy se SSSR, zvláště po první světové válce, nabyly nebývalých rozměrů. Jednak se polská diplomatická reprezentace snažila zabezpečit vhodné hranice, které by korespondovaly s historickými nároky či etnickou převahou polského obyvatelstva. Po válce s bolševiky a po tzv. „zázraku na Visle“ byla v Rize r. 1921 podepsána mírová smlouva, která určovala východní hranici na řece Zbruč a západně od Minka a v této podobě měla zůstat až do začátku druhé světové války.[16] Meziválečné období pro Polsko je charakteristické v tom, že se snažilo udržet určitou rovnováhu mezi západem (Německo) a východem (SSSR), což se projevilo ve smlouvách o neutočení (1934, resp. 1932). Aniž by však polští diplomaté tušili, osud meziválečného Polska byl završen paktem Molotov-Ribbentrop a hlavně jeho tajným dodatkem, kterým bylo v zásadě čtvrté dělení Polska.[17]
Možná, že se budu mýlit, ale myslím si, že česká společnost vždy byla trochu rusofilní. Národní obrození je tomu zdárným příkladem, i když Palackého cesta do Moskvy v roce 1867 byla pro něho spíš zklamáním, když nedosáhl požadovaného politického kapitálu, a snad proto byl o to více podezírán z nekritického rusofilství. Meziválečné období vztahu Československa a SSSR bylo zpočátku ovlivněno legiemi na Sibiři, kteří se snažili dostat zpět do své země. Od první světové války se Beneše orientoval na Francii, s níž podepsalo Československo spojeneckou smlouvu, ale bylo zde u bolševické Rusko, s kterým bylo nutno počítat. A bylo to právě Rusko, které bylo možným silným spojencem, po druhé světové válce. I když myslím, že ani Beneš si nikdy nepředstavoval, co ze spojenectví se SSSR svazem může vzniknout. Jinými slovy to byl krok pro Beneše, jenž jako zkušený politik nedokázal odhadnout.
Se změnou politické scény v průběhu druhé světové války, pociťovali oba partneři, že jejich vztah k Sovětskému svazu není stejný, že zde existuje diametrální rozdíl, a že SSSR má veliký vliv na celé jednání.
Ještě před vypuknutím války se Beneš, jako vedoucí politik zahraničního resortu, snažil eliminoval vše, co by zatěžovalo budoucí vztahy se Sovětským svazem.[18] Vedení Komunistické strany Československa (KSČ) sice emigrovalo po vypuknutí druhé světové války do Moskvy, ale v Paříži zřídila kancelář, která byla ochotna spolupracovat s odbojem, ale za předpokladu uznání vedoucí úlohy strany.[19] Útok na Polsko ze strany SSSR, jak to bylo předepsáno v dodatkovém protokolu paktu mezi Hitlerem a Stalinem, nebyl chápan jako konec válečnému stavu, ale ani postoj k SSSR se nezměnil. Ze schůzek mezi Majským a Benešem z října a listopadu 1939 roku, jasně vyplývá, že československá diplomacie bude kontinuovat politiku „loajality, vzájemné sympatie a přátelství“.[20] Slabé kontakty s Moskvou vedly ke kritickému nahlížení na válku některými členy komunistické strany v Londýně a v Paříži, hlavně Nosek s Clementisem zaujímali kritické stanovisko k zahraniční politice SSSR. Čehož výsledkem bylo Clementisovo vyloučení ze strany. K sovětské agresi ve Finsku koncem listopadu 1939 zaujaly obě diplomacie rozdílný postoj. Československý Národní výbor se ani nepokusil účastnit zasedání Společnosti národů, neb by musel odsoudit postup SSSR, za to polská delegace se zasedání účastnila a promluvila nelichotivě o sovětské agresi vůči Finsku i Polsku.
Na těchto výše zmíněných příkladech lze dokumentovat vztah obou států k SSSR. Polsko, stát, jenž byl od svých paistovských počátků nerozlučně spjat s Ruskem, který častokrát vyvrcholilo ke konfliktu. A Československo, reprezentované Benešem, který svým pragmatickým založením, si nechtěl rozhněvat tak důležitého spojence, když ostatní západní definitivně Mnichovem zklamali.
Konfederační jednání byla samozřejmě ovlivněna postojem sovětské diplomacie[21], stejně tak jako byla ovlivněna skoro až nepřátelským vztahu Polska k SSSR[22] a naopak neutrálně nastaveného Československa. Ještě v polovině července 1942 Moskva neměla námitek na plánovanou konfederaci[23], leč docházelo stále k polsko-sovětským konfliktům, ve věci polské armády na sovětské půdě. Brzy po shodě na evakuaci polských jednotek ze SSSR, sdělil Bogomolov československé diplomacii, že „sovětské kruhy“ odmítají konfederační plány. V atmosféře vzájemného osočováni jakákoliv jednání ustrnula na mrtvém bodě.
V jednáních o budoucí konfederaci byly nalezeny společné cíle a touhy, ale také sporné otázky. K nejvíce problematické dozajista patří vztah obou států k Těšínsku. Když se sešli poprvé představitelé Polska a Československa, tak premiér polské emigrační vlády gen. Sikorski odmítl politiku Józefa Becka, co samozřejmě Beneš uvítal.[24] Vztah k Těšínsku posoudili oba diplomaté jako bezpředmětný pro další jednání. Byl to Beneš, který Sikorskému v dopise z 1. listopadu 1940 navrhuje odložit diskusi o hranicích.[25] Kdyby ale věděli, jak se mýlili. Teprve po vyhlášení společné deklarace vlád Polska a Československa (11.11.1940 – viz výše), se otázka Těšínska objevuje v korespondenci mezi Benešem a Sikorskim, kdy oba jednají o poválečném uspořádaní hranic.[26] Těšínské pohraničí se v tomto momentě stává bariérou pro další jednání, když polské elity žádají stav k 1.9.1939, ale Československo je jiného názoru, to žádá potvrzení hranic z doby před Mnichovem.
Vztah obou států k české části Těšínského knížectví po roce 1938 byl rozdílný. Pro Polsko byla okupace beckovskými vojáky do jisté míry za dost učiněním, které ale přišlo v nevhodnou dobu a vytvořilo řadu spekulací a domněnek. Beneš, ale proti tomu žil v duchu „odčinění Mnichova“, jež ho provázelo v pozdější politické dráze. Proto zřejmě nemůžeme tvrdit, zda by byl Beneš ochotný se vzdát Těšínska, když o něj po první světové válce tak usilovně bojoval. Faktem, ale zůstává, že v dopise Ignacy Mościskému ze září 1938 přislíbil část Těšínska.[27] Podle Romana Barona by bylo jedním z možných řešení, kdyby se z Těšínska v rámci československo-polské konfederace vytvořilo kondominium.[28]
Nová situace nastala, kdy vlády USA, SSSR a Velké Británie uznaly Českou národní radu, jako představitelský orgán, okupovaného bývalého Československa.[29] Je to doba, kdy politické akcie Československa stoupají a naopak Polsko politicky oslabuje. Doba, kterou můžeme časově přiřadit útoku III. Říše na Sovětský svaz. Byla to také doba, kdy sovětská diplomacie zvyšovala tlak na Polsko a začala se stavět odmítavě k vytvoření politického bloku středo-evropských států. No a právě tehdy se znovu otázka Těšínska objevuje jak na jednáních mezi českými a polskými diplomaty, ale také v korespondenci mezi Benešem a Sikorskim. Beneš ještě v prosinci byl k rozdělení Těšínska podle propočtu Poláků a Čechů v tomto regionu. O rok později hovořil již o odstoupení hraničního okresu Fryštát, ale vstupem SSSR do války těchto myšlenek zanechal.[30] A definitivně se objevuje postoj Československa, že pokud Polsko neuzná nárok Československa na Těšínsko[31], tak to bude brát jako konec jakémukoliv dalšímu jednání. Polští diplomaté však souhlas k tomuto požadavku nemohli dát. Roman Baron se domnívá, že v té době sovětské veto vůči jakémukoliv československo-polské unii nabylo takové váhy, že čeští politici ho již nemohli ignorovat. A Beneš jako pragmatik a racionalista vybral silnějšího spojence, kterým byl SSSR, který mu samozřejmě mohl nabídnout po ukončení konfliktu víc než válkou zdevastované Polsko. Je ale nutno zdůraznit, že jak Polsko tak i Československo byly politické kolečka ve velkém evropském (a v té době již i ve světovém) politickém soukolí, a že hlavní slovo měly západní mocnosti a SSSR, vč. USA.
K vyhrocení hraničního sporu dochází mezi Benešem a Sikorským v lednu 1941, kdy polský premiér odmítá hovořit o navrácení polského záboru na Těšínsko. Beneš byl tímto postojem dotčen a 31. ledna instruuje československé členy československo-polského koordinačního výboru, aby o těšínské otázce zatím nejednali. Stanovisko Sikorského je potvrzeno jeho dopisem Benešovi z 10. února 1941.[32] Beneš na to reagoval dopisem, v němž vysvětluje stanovisko československé vlády, která odmítala vše, co se udalo před 19. září 1938 a současně doufal, že polské stanovisko se nevztahuje na vstup beckovských vojsk v září 1938. A znova navrhuje, aby otázka hranic na Těšínsku se stala předmětem dalších jednání.[33] Oba představitelé si byli vědomi, že Těšínsko je problém, který je může rozdělit. Otázka Těšínska se stávala čím dál ožehavější téma. Nijak tomu nepřispělo jmenování B. Kożusznika z Karviné členem polské Národní rady za Těšínsko, jejímž výsledkem bylo odstoupení Františka Uhlíře z účasti na jakýkoliv dalších jednáních. Hubert Ripka v memorandu pro Státní radu vydané 18. května 1942, prohlašuje, že „vláda neuzná žádné anexe, které se staly po Mnichovu, ať už na Těšínsku, ať v severním Slovensku.“[34] Polská odpověď na toto prohlášení byla v zásadě jednoznačná., uváděla otázku hranic do přímé souvislosti s konfederačními jednáními. Hubert Ripka šel, ale dál. V dalším memorandu Státní radě nepřímo podmínil další rozhovory o konfederaci až do doby, než se vyřeší otázka kolem Těšínska.
K výraznému posunu v této otázce, ale nedošlo, ba právě naopak. Výměna diplomatických nót mezi ministry zahraničí Edenem a Masarykem o britském tzv. „oduznání Mnichova“ přispěla k prohloubení krize. Polské ministerstvo zahraničí považovalo britskou nótu a prohlášení ministra Edena v Dolní sněmovně z 5. srpna 1942, že „oduznání Mnichova“ se „nevztahuje na hranice mezi Polskem a Československem“.[35] V takto chladných vztazích se jednání dostávají do hluboké krize[36], kdy ani jedna ze stran nemíní ustoupit. A ve výsledku jsou jednání v květnu přerušeny.
Rozporů mezi československými a polskými diplomaty si zakrátko všiml i tisk. Ten samý tisk, který byl nakloněn konfederačním jednáním. Místo, aby obsah článků budil uklidňující dojem, tak to byl právě tisk, který celou záležitost ještě více rozdmýchával.
Samozřejmě nesmíme opomenout, že Londýn se nestal jenom místem vlád okupovaných zemí Německem, ale také nad Temží byly početně skupinky Poláků a Čechů z Těšínska. Poláci založil „Koło Ślązaków Cieszyńskich“ a Češi „Kroužek Slezanů“.[37] Založením dvou kroužků, lze i rozpoznat jejich stanoviska. Zatímco polské Koło bylo pozitivně nastaveno pro vytvoření konfederace a to i v době, kdy československá strana rezignovala na jakékoliv další jednání. Oproti tomu Kroužek Slezanů, vedený Františkem Uhlířem, od počátku projevoval nechuť, aby Těšínsko bylo připojeno k Polsku a odmítali ideu československo-polské konfederace.[38]
Z dnešního pohledu by asi bylo příliš jednoznačné hodnotit výsledek jednání o konfederaci mezi oběma státy. Faktem ale zůstává, že rozdílný až rozporuplný vztah se SSSR, kdy ani jedná země nechtěla slevit ze svých zahraničněpolitických programů, předznamenal pád jakékoliv myšlence sjednocení střední Evropy ve větší státní konglomerát. Do značné míry mělo vliv na jednání i vzájemná nedůvěra, která se začala objevovat v prvních chvílích, kdy oba partneři pochopili, že je SSSR rozděluje. S polské strany to byla kritika přílišného Benešova rusofilství a nedostatek loajality vůči polským zájmům v oblasti západní Ukrajiny a Běloruska a také polská podpora maďarské menšiny na jižním Slovensku, nebyla zrovna projevem loajality ke svému československému partnerovi. Ale také historicky bolestná zkušenost se SSSR stavěla Polsko na druhou stranu a tím vznikal problém pochopení přátelských vztahů Československa a SSSR.
Těžko lze dnes říci, jakou roli skutečně sehrála problematika Těšínska v konfederačních jednáních. Podle Rudolfa Žáčka byla těšinská otázka „…jakýmsi katalyzátorem, který měl nemalý podíl na vyostření vzájemných sporu…“, či také „…nebyl prvkem jednotícím, právě naopak…“.[39] Problém Těšínska, dle mého soudu, sám o sobě nemohl zhatit tak velkolepý plán, ale ve spojení s mezinárodní politikou a vztahy se evropskými mocnostmi byl do určité míry prostředkem, který na sinusové ose vytvářel, dle mého názoru, zbytečné třenice, které zapříčinili pád jakékoliv myšlenky sjednotit střední Evropu.
Musíme brát také v potaz také onen mnichovský syndrom, který Beneše natolik ovlivnil a provázel ho až do konce života, že se nesmíme divit, že po mnichovských událostech se orientoval na SSSR, nejenom jako na spojence, který nebyl přítomen u mnichovské zrady, ale taky jako na stát, který mu mohl leccos nabídnout po skončení válečného konfliktu.
Jsem toho názoru, že pokud by byl SSSR ochoten připustit vznik středoevropské (kon)federace, jako myšlence vytvořit ve střední Evropě silného partnera na poli mezinárodní diplomacie, tak by mapa po druhé světové válce vypadala zcela jinak. A město Těšín, rozdělený v roce 1920 na českou a polskou část, by se stal hlavním městem této unie, který by již nerozděloval, ale naopak sloučil oba národy v jeden celek.[40]
Takže odpovědět na otázku, co vedlo politiky na myšlence sblížení obou státu po válce, bude asi těžší než odpověď, zda by to spojení bylo funkční. Jak se říká, více hlav víc ví, a proto si myslím, že vytvořit politicko-hospodářský celek v samém „srdci“ Evropy, by snad znamenalo vytvořit novou velmoc, se kterou by bylo zapotřebí počítat do budoucna. Spojení dvou slovanských zemí by dozajista přineslo řadu výhod, např. by se do jisté míry vyřešili spory o pohraniční teritoria, hlavně o Těšínsko, které by, dle mého názoru, mohlo obdržet určitá privilegia a plně souhlasím s Romanem Baronem, že kondominium by bylo nejprozřetelnějším řešením. Na druhou stranu vše má i své stinné stránky a ne všichni, tj. obyvatelé obou státu, by dozajista souhlasili s takovým to spojením.
Funkčnost celé unie by samozřejmě záležela na diplomatických táborech obou státu, jak by se byli schopni domluvit a vytvořit správně fungující unijní aparát, který by dokázal řešit jakýkoliv problém na unijní rovině. Vše by také záleželo na politické atmosféře uvnitř Polska, Československa či dokonce v Evropě, kde by se mohlo vyvinout silné lobbystické hnutí nepřející tomuto svazku.
V souvislosti s úspěšným koncem jednání o konfederaci a jiným poválečným vývojem v Evropě, mě napadla skutečnost (trochu utopická), že by to právě československo-polská konfederace mohla být oním Robertem Schumanem, jenž by položila základy dnešní Evropské unie.

Literatura a prameny
§ ŠŤOVÍČEK, Ivan – VALENTA, Jaroslav: Československo-polská jednání o vytvoření konfederace 1939-1944. Československé diplomatické dokumenty. Díl 1-4. Praha 1994.
§ BRANDES, Detlef: Exil v Londýně1939-1943. Praha 2003.
§ KISIELEWSKI, Tadeusz: Federacja środkowo-europejska. Pertraktacje polsko-czechosłowackie 1939-1943. Warszawa 1991.
§ BARON, Roman: Plany utworzenia polsko-czechosłowackiej konfederacji i sprawa Zaolzia (1940-1942). In: Slezsko v dějinách českého státu, Opava 1998, s. 317-326.
§ BARON, Roman: Kilka uwag na temat zbioru dokumentów pt. „Czeschosłowacko-polskie rokowania o konfederacji 1939-1944“. In: ZWROT, r. XVLII, č. 2, 1996, s. 59-63.
§ BRANDES, Detlef: Konfederace nebo Východní pakt? Polsko-československé vztahy za druhé světové války. In: Slovanský přehled, r. 78, č. 4, 1992, s. 436-448.
§ BRANDES, Detlef: Benešova politika v letech 1939-1945. In: Dějiny a současnost, roč. XXV, č. 1, 2003, s.36-38.
§ ŽÁČEK, Rudolf: Těšínská otázka v jednáních o konfederaci československo-polskou v letech 1939-1943. In: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava 1991.

[1] Existovaly dva aspekty, jakým směrem se bude sbližování po válce vyvíjet. Vysvětlím následně v příslušné kapitole.
[2] Tento název budu používat pro označení příhraničního regionu v jeho širší podobě, neboť lze použít i termínu Zaolzie/Zaolzí, které mnohém lépe vystihuje území obývané polským etnikem po roce 1920.
[3] Problematika Těšínska by si jistě zasloužila širšího zpracování, ale to není předmětem této práce.
[4] Těšínsko se stalo spolu s jinými historickými zeměmi lénem Jana Lucemburského, který je „vykoupil“ za polskou korunu, jenž mu náležela jako dědictví v pozůstalosti přemyslovské dynastie.
[5] Toto slovo jsem použil záměrně. Zdá se mi, že vyjadřuje nejvíce neutrální stanovisko k dané problematice. Samozřejmě je možný i jiný výklad, jako např. okupace pohraničí polskými vojsky či snaha anektovat Těšínské území.
[6] K pokusů o vytvoření středoevropské federace či spolků několika zemí tady může představovat meziválečná Malá dohoda či beckovská idea „Międzymorza“.
[7] Baron, Roman: Plany utworzenia polsko-czechosłowackiej konfederacji i sprawa Zaolzia (1940-1942). In: Slezsko v dějinách českého státu. Opava 1998. S. 320; viz také: Žáček, Rudolf: Těšínská otázka v jednáních o konfederaci československo-polskou v letech 1939-1943. In: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava 1991. S. 39; viz také: Brandes, Detlef: Konfederace nebo východní pakt? Polsko-československé vztahy za druhé světové války. In: Slovanský přehled, roč. 78, č. 4, 1992. S. 437.
[8] Brandes, Detlef: Benešova politika v letech 1939-1945. In: Dějiny a současnost, r. XXV, č. 1, 2003. S. 37.
[9] C-P-N: dokument 29; 1940, 11. listopadu, Londýn. – Deklarace prozatímní vlády ČSR a vlády PR. S. 85-87.
[10] C-P-N: dokument 81; 1941, 27.-28. listopadu, Londýn. – Československý návrh základních principů konfederační asociace Československa a Polska. S. 232-236. viz také: dokument 156; 1942, Londýn. – Návrh československo-polské spojenecké smlouvy přeložený československou vládou. S. 428- 430 a dokument 157; Londýn. – Návrh československo-polské spojenecké smlouvy. S. 431-433. (poslední dva dokumenty nemají přesnou dataci).
[11] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 37.
[12] C-P-N: dokument 143; 1942, 30. října, Londýn. – Záznam E. Beneše o rozhovoru s A.J. Bogomolovem. S. 395.
[13] Brandes, Detlef: Konfederace nebo východní pakt?…, cit. dílo. S. 443.
[14] Nemíním to zde nějak paušálně, samozřejmě existovaly rusofilně zaměření jedinci.
[15] Na tomto místě samozřejmě nelze mluvit o nějakém jednotném polském státu, který byl již definitivně rozdělen, ale používám to zde pro zjednodušení výkladu.
[16]Pro úplnost dodám, že západní hranice s Německem byla dílem plebiscitů. Územní spory s Československem se hlavne točili kolem Těšínska, Oravy a Spíše. Dále nová Polská republika byla v konfliktu s Litvou, která si nárokovala Vilno, jako své historické centrum.
[17] Takto označil Chamberlain v Dolní sněmovně pakt Molotov-Ribbentrop, resp. jeho tajný dodatek (Brandes, Detlef: Exil v Londýně 1939-1943. Praha 2003. S. 54.)
[18] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 37.
[19] Myslím, že i natolik zkušeny politik, jakým byl Beneš, si neuvědomoval hloubku požadavku na vedoucí úlohu strany. A právě zde vidím počátek konce demokratického Československa.
[20] Brandes, Detlef: Exil…, cit. dílo. S. 55.
[21] viz výše: kapitola 3. Idea československo-polské unie, s. 7 této práce.
[22] Tato situace nastala hlavně po tzv. katynskem masakru. Československá vláda oznámila přerušení rozhovorů do doby ustálení polsko-sovětských vztahů, bez kterých nelze jednat ani o spojenectví.
[23] C-P-N: dokument 112: 1942, 9. června, Londýn. – Záznam E. Beneše o rozhovoru s S. V. Molotovem. S. 311-315.
[24] V té době se Beneš stále snažil o uznání České národní rady.
[25] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 40.
[26] C-P-N: dokument 36: 1940, 23. prosince, Londýn. – Dopis E. Beneše E. Sikorskému. S. 100-102; viz také:dokument 43: 1941, po 1. únoru, Londýn. – Záznám rozhovoru E. Beneše s W. Sikorským. S. 121-126; viz také: dokument 45: 1941, 10. února, Londýn. – Dopis W. Sikorského E. Benešovi. S. 127-129.
[27] Beneš chtěl bezpodmínečně udržet Bohumín a Karvinou, v případě dohody i Český Těšín, ale byl také ochoten se vzdát Fryštátu. (Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 40.).
[28] Baron, Roman: Plany utworzenia … ,cit. dílo. S. 321.
[29] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo, s. 36; viz také: C-P-N: dokument 15: 1940, 25. července, Londýn. – Záznam J. Slavíka o rozhovoru s A. Zaleským. S. 59.
[30] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 36.
[31] Tento krok byl chápan jako podmínka, bez které nelze dále jednat.
[32] Žáček, Rudolf: cit. dílo, s. 40; viz také: C-P-N: dokument 45: 1941, 10. února, Londýn. – Dopis W. Sikorského E. Benešovi. S. 127-129.
[33] Žáček, Rudolf: cit. dílo, s. 41; viz také: C-P-N: dokument 47: 1941, 25. února, Londýn. – Dopis E. Beneše W. Sikorskému. S. 138-144; viz také z pozdější doby: C-P-N: dokument 117: 1942, 25. června, Londýn. – Vyňatek ze záznamu H. Ripky a o rozhovoru E. Beneše s A. Edenem a P.B. Nicholsnem. S. 329-333.
[34] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 42.
[35] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 42.
[36] Tato krize je patrná ze záznamu Huberta Ripky ze dne 20.-21. května 1942, kdy Sikorski na přátelském obědě vyjadřuje obavy z komunismu a problému polských hranic, které mají vliv na jednání o konfederaci. (C-P-N: dokument 108: 1942, 20.-21. květen, Londýn. – Záznam H. Ripky o rozhovoru E. Beneše s W. Sikorským a E. Raczyńským. S. 288-295.).
[37] Jak příznačné pro meziválečnou dobu. Antagonizmus započaty ve „vlasti“ je přenesen i na neutrální anglickou půdu.
[38] Baron, Roman: Plany utworzenia … ,cit. dílo. S. 322. Jejich přičiněním byly v Londýně vydány Bezručovy Slezské písně v 1944 roce.
[39] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 44 a s. 45.
[40] Baron, Roman: Kilka uwag na temat zbioru dokumentów pt. „Czeschosłowacko-polskie rokowania o konfederacji 1939-1944“. In: Zwrot, roč. XVLII, č. 2, 2006. S. 63.
Okomentovat