středa 30. dubna 2008

Ostravská exkurze olomouckých historiků

Zdravím,

po delší odmlce způsobené mou leností se o5 hlásím ke slovu:-)

Ponděli a úterý t.m. a r. (28.-29.4.2008) jsem byl účasten odborné historické exkurze naší katedry v Ostravě. V pondělí byla část průmyslová (a na pořadu dne byl důl Michal, Vítkovice a vyhled z věže nové radnice), úterní část se věnovala Ostravě kulturní, kde nám prof. Hrabová ukázala ty nejznáměnější místa v centru Ostravy. Jako průvodkyně byla vynikající. Nesmím však opomenout historické dikuze u džbánku piva s ostravskými kolegy do ranních hodin:-) Myslím, že je zapotřebí diskutovat o prolémech v kteoukoliv hodinu (v den i v noci), a i když diskuze byly náročné na přemýšlení, neboť únava se začala vcelku brzy projevovat, tak je zapotřebí podotknout, že v některých případech byly i vcelku produktivní.

Úterní dopolední porcházka Ostravou byla velice příjemná, neboť naše paní profesorka, dokázala nejednou zaujmout svým poutavým výkladem plným vlastních zkušeností a vzpomínek svých blízkých.

Nebyl jsem u toho, když se rozhodovalo, že se po obědě už na Emmu Haldovou nepojede. Nevím proč? Možná byli všichni unaveni..z procházky, neúnavně pařícího sluníčka či nepříjemně vyhřátého autobusu... Stejně je to škoda...že jsme nepoznali hořící kotníčky slečny Emmičky:-)

Závěrem bych rád ještě jendou poděkoval organizátorům za skvělou organizaci, zvláště příjemný byl pohled na mapový boj našeho vůdce:-)

Díky a moc a už teď se těším na příští rok!!!

úterý 22. dubna 2008

Historický večírek!!! totalní pařba až do rána!!!

Na to, že jsem vstával včera v 6 ráno, abych mohl jet s Dědou nakoupit, tak jsem byl večer neskutečně čilý. Ale co, historické večírky nemáme každý den...a jednou za půl roku se člověk může jemně střískat...bylo to úžasný...sqělý lidí, atmosféra, dokonce i hudba, kterou jsem zpočátku pouštěl...ale jelikož mám celkem vyhraněný hudební sluch, předal jsem vládu nad complem zkušenějším. A nemusím, tady ani zdůrazňovat jak se povedl program, myslím, že všichni, kteří to viděli museli být nadšeni. Zřejmě jsem super parta lidí v Cechu (http://cish.bloger.cz/), a i když se ne ve všem shodnem, tak se respektujeme...a to je hlavní!!!

Člověk si ani neuvědomil, že se najednou muselo končit. 3 ráno. Everybody raus. Já jsem však byl spokojený, neboť jsem měl obavy jak to bude všechno vypadat, jak a co se nepodaří...atd. etc. A nakonec můžu hrdě prohlásit, že jsme slavili úspěch.

Na závěr celé noci jsem si ještě udělal takové malé intimní soukromé afterparty u jednoho piva...ale to už na mně dopadala únava...velice těžká byla i mluvit se mi už moc nedařilo...ale bacha! vožralej jsem nebyl!!! Takže po páte hodině ranní první tramvají jsme se svezl s pracujícím lidem na kolej...a o půl jsem zalehl a usnul jak malé dítě.

Už dlouho jsem se tak dobře nebavil! Díky všem, kteří se na celé akci podíleli jakkoliv!!!

Avšak ze všeho nejvíc, jsi mi na naší party chyběla Ty lásko...jsi můj andílek...a já Tě strašidelně miluji Míšo!!!:-* :-*:-*

úterý 15. dubna 2008

Ještě pár slov o knihovně!

Dneska jsem byl po delší době v knihovně..končila mi výpujční doba a jelikož jsem línej jak veš, tak se mi nechtělo dělat poznámky...tak jsem se rozhodl, že si pár stránek okopíruji.

Člověk si řekne: "přijdeš, vytahneš ajsika, nalistuješ správné stránky a mačkáš tlačítko copy". Jeden by si myslel, že na tom nelze nic zkazit, ale jak je někdo ňouma, tak oboustranně to okopíruje blbě..i to se stává. Horší je to v případě, když technika zklame a ty jak idiot přejíždíš ajsikem přes čtečku a ono se pořád nic neděje, i když má. Jsem ale trpělivý...a po desátem pokusu jsem konečně mohl začít kopírovat.

Tak si říkám, že právě takového typu služby by bylo zapotřebí zlepšit. Když už žijeme ve svět plný techniky na každém kroku, měli bychom se taky oni patřičně starat a podnikat vše proto, aby práce s ní byla bezproblémová. Ale když nejsou finance..tak to jde těžko..jsme děti 21. stol., tak bychom mli být patřičně vděční, že těch několik fungujících kopírek máme, když naší otcové museli vše přepisovat ručně...

hezký den!

pondělí 14. dubna 2008

Śląsk Cieszyński


Awaria komputera!!!

Dzisio je jedno piekło za drugim...rano żech se ku śmierci zabiegoł, ale było fajnie..potym jo niechrześcijański pinióndze wydoł za fotografie, a jak powrócym do drugiego dómu na akademik, tak mie, ani o tym nie wiedząc, czekała awaria mojego komputera! Jo myśloł, że jo ze skóry wyskoczym a bydym mordować...

Wszystko było zapoczątkowane aktualizacjami, kiere se nie sciągneły..a komputery ni a ni se potym wyłączyć. Misioł jo na twardo komputer wyłączyć, nie lubiym tak robić, ale inaczej nie szło. Nastepnie więcej jak półtora godziny jo tu klikoł myszkóm, klawiszami, że by tego zesr***** doł do porzóndku. Móm nadzieje, że mi się udało. Narazie funkcjonuje bezbłędnie!!!

Nie znosze komputerów..lecz żyć z nimi muszę, kiedy mi prace ułatwiają!!!

Śląsk Zaolziański


Sportovní výkony na staré katedře!

Tak jsem si dneska zaběhal! Vlastně dobrovolně...ani jsem nepřemýšlel, že bych se našeho závodu nezúčastnil. Ono takové orientační běhy jsou celkem prima...a když k tomu máte na trati sníst rohlík..tak už to je trochu horší. Běžíte...je vám teplo..pot z Vás stéká....a k tomu všemu se cpete rohlíkem...jen aby jste to stihli včas do cíle.

Ale vyhrál jsem ... v celku zajimavý závod. Pokud Vás zajímá o co šlo, tak se mrkněte na http://cish.bloger.cz/ a rozklikněte si články o orientačním běhu. Bylo rovněž zvláštní se vrátit na starou katedru, lépe řečeno původní...ptz teď po vymalování vypadá nově. Vzpomínky, dobré i ty horší momenty studia se člověku hned vrátily...ale bylo poznat, že to není ta, studenty nabobtnaná, katedra, jakou jsme ji znali. Teď tam bylo ticho..klid...a všude jen bílo...a bez těch stolů, židlí, skříní..ta chodba byla najednou nějaká velká a smutná...zdálo se mi, že nebyl důvod KHI vystěhovat..ale teď si uvědomuji, že byl!!! Je NÁS hodně a místa tam bylo málo!!

hezký sportovní den přeji!!!

neděle 13. dubna 2008

Výběrová bibliografie k První světové válce

Články:

BENEŠ, Ctirad: Plukovník dr. Ladislav Beneš. In: Historie a vojenství, 1995, roč.44, č.2, s.97-117.
ČERNÝ, Jan: Nové Strašecí v době první světové války. In: Rakovnický historický sborník, 2001, č.2, s.25-59.
FUČÍK, Josef: Boje Britů s rakousko-uherskou armádou v roce 1918. In: Historie a vojenství, 2001, roč.49, č.3, s.507-554.
FUČÍK, Josef: K posledním bojům a rozpadu rakousko-uherské armády v říjnu 1918. In: Historie a vojenství, 1999, roč.48, č.1, s.27-51.
FUČÍK, Josef: Pražský pěší pluk na italské frontě 1915 – 1918. In: Historie a vojenství, 1996, roč. 45, č.4, s.16-59.
GALANDAUER, Jan: O struktuře české historické paměti. Zamyšlení nad vzpomínkou českého vojáka a zajatce. In: Historie a vojenství, 1996, roč.45, č.1, s.132-136.
GALANDAUER, Jan: Včera a dnes. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.5, s.61-82.
GALANDAUER, Jan: Wacht am Rhein a Kde domov můj. Válečné nadšení v Čechách v létě 1914. In: Historie a vojenství, 1996, roč.45, č.5, s.22-43.
GOMBÁR, Eduard: Blízky východ za první světové války. In: Historický obzor, 1998, roč.9, č.7-8, s.146-155.
GRAUBEROVÁ, Libuše – MACHÁČKOVÁ, Iva: Plzeňské školství za první světové války (1914-1918). In: Kultura, historie a současnost Plzně, s. 109-131.
HÁJKOVÁ, Dagmar: T.G. Masaryk a Charles Sarolea. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.6, s.37-57.
HOŘČIČKA, Václav: Rakousko-Uhersko a mírové jednání se Sovětským svazem 1917 – 1918. In: Historický obzor, 1999, roč.10, č.1-2, s.16-22.
KARNÍK, Zdeněk: Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války. In: Historie a vojenství, 1995, roč.44, č.6, s.3-22.
KLÍMEK, Antonín: Ženevská jednání čs. politiků na sklonku října 1918. In: Historie a vojenství, 1998, roč.47, č.1, s.3-24.
KLÍPA, Bohumír: Ardité z italské fronty. In: Historie a vojenství, 1991, roč.40, č.6, s.160-163.
KLÍPA, Bohumír: Československé legie v Itálii. In: Historie a vojenství, 1993, roč.42, č.1,
s.17-97.
KLÍPA, Bohumír: Vojáci ho zbožňovali… In: Dějiny a současnost, 1995, roč.14, č.4, s.25-28.
KOPÁČOVÁ, Helena: Válka našich dědů. In: Dějiny a současnost, 1998, roč.20, č.5, s.50-51.
KŘIVSKÝ, Petr: Expansivní cíle Itálie v 1. světové válce. In: Historický obzor, 1995, roč.6,
č.11-12, s.246-250.
MEESE, Alexander: Německý velvyslanec v Londýně a počátek světové války. Kníže Karl Max Lichnowsky. In: Dějiny a současnost, 1996, roč.18, č.3, s.36-39.
MIKULKA, Radek: Bitva o Jadran. C. a k. námořnictvo za 1. světové války. In: Historický obzor, 1999, roč.10, č.7-8, s.191.
MURPHY, Elizabeth A.: Od budování státu k jeho propagaci. Propaganda jako nástroj československé diplomacie v USA za první světové války a po ní. In: Dějiny a současnost, 1995, roč.17, č.5, s.16-20.
SKŘIVAN, Ivan: Sarajevo, 28. červenec 1914. In: Historický obzor, 1994, roč.5, č.7-8, s.146-150.
STELLNER, František: Německo – britská námořní bitva ve Skagerraku. In: Historický obzor, 1998, roč.9, č.7-8, s.189.
ŠEBEK, Jiří: Propagační tisk československého odboje v Americe za první světové války. In: Historie a vojenství, 1993, roč.42, č.2, s.126-130.
ŠEBEK, Jiří: Výtvarné umění na frontách světové války. In: Historie a vojenství, 1991, roč.40, č.6, s.95-117.
ŠEDIVÝ, Ivan: České lojalní projevy 1914 – 1918. In: ČČH, 1999, roč.97, č.2, s.293-310.
ŠEDIVÝ, Ivan: Rakousko-Uherská válečná propaganda 1914 – 1918. In: Historie a vojenství, 2000, roč.49, č.1, s.38-55.
ŠEDIVÝ, Ivan: Velká válka 1914 – 1918. In: ČČH, 1998, roč.96, č.1, s.1-25.
VESELKA, Miroslav: Historie srovnána se zemí. Po stopách československých legionářů na Bajkale. In: Dějiny a současnost, 1996, roč.18, č.6, s.24-29,38.
ŽUPANIČ, Jan: Polská otázka v politice ústředních mocností za 1. světové války (1. část). Cesta k vyhlášení polského království (1914 – 1916). In: Historický obzor, 1997, roč.8, č.5-6, s.105-112.
ŽUPANIČ, Jan: Polská otázka v politice ústředních mocností za 1. světové války (2. část). Politika hraběte Czernina. In: Historický obzor, 1997, roč.8, č.9-10, s.217-224.





Knihy:

BENEŠ, Edvard: Světová válka a naše revoluce, I.-III. Praha 1927.
FERGUSON, Niall: Nešťastná válka. (z ang. orig. přeložil Václav Viták). Praha 2004.
FISCHER, Fritz: Grift nach Weltmacht. Dusseldorf 1964.
FISCHER, Fritz: Krieg der Illusionen. Die Duetsche Politik von 1914 bis 1918. Dusseldorf 1969.
GALANDAUER, Jan: Karel I., poslední český král. Praha 1998.
GALANDAUER, Jan: O samostaný českoslovenký stát 1914-1918. Praha 1992.
HÁJKOVÁ, Dagmar – ŠEDIVÝ, Ivan: Korespondence T.G. Masaryk – Edvard Beneš 1914-1918. Praha 2004.
HART, Liddel B.H.: Z historie první světové války. (z ang. orig. přeložila Věra Vystavělová). Brno 2001.
HEŘTOVÁ, Yvone: Zákopová válka. Praha 1983.
HOBST, Leonard: Český důstojník na frontách monarchie: válečný deník. Brno 2003.
HORSFALL, Jack – CAVE, Nigel: Cambrai 1917: „pravý hák“ Hindenburgovy linie. (z ang. orig. přeložil Jan Kozák). Brno 2002.
JAROŠ, Karel – HAVEL, Petr: Z turecké armády do britského zajetí. Praha 1995.
JINDRA, Zdeněk: První světová válka. Praha 1984.
JOLL, James: The Origins of the First World War. London - New York 1992.
KEEGAN, John: První světová válka. (z ang. orig. přeložil Leonid Křížek). Praha 2003.
KŘÍŽEK, Jaroslav: Němci, Lenin a čs. legie. Praha 1997.
KŘÍŽEK, Jaroslav a kol.: První světová válka. Praha 1968.
KUČERA, Martin: Zprávy tajným inkoustem: kapitola z dějin českého zpravodajství za první světové války (1914-1918). Praha 2003.
KVAČEK, Robert: První světová válka a česká otázka. Praha 2003.
LAWSON, Eric – LAWSON, Jane: První letecká válka: srpen 1914 – listopad 1918. (z ang. orig. přeložil Martin König). Brno 1997.
LEDNICKI, Aleksander: Pamiętnik 1914-1918. Kraków 1994.
MAREK, Jindřich: Žraloci císaře pána: čeští námořníci na rakouských ponorkách 1914-1918. Cheb 2001.
ORT, Alexander: Dějiny světové politiky 1914-1945. Praha 1992.
PAULOVÁ, Milada: Dějiny Maffie. Odboj Čechů a Jihoslovanů na světové války 1914 – 1918. Praha 1937.
PICJLÍK, Karel: Bez legend: zahraniční odboj 1914-1918. Praha 1991.
PLESINGER-BOŽINOV, Miroslav: Vzpomínky na první odboj. Praha 1997.
PROKEŠ, Jaroslav: Světová válka 1914 – 1918. Praha 1933.
PROKŠ, Petr: Od monarchie k republice: Češi a Slováci v boji za společný stát 1914-1918. Jinočany 1993.
PROKŠ, Petr: Politikové a vznik republiky 1914-1918. Praha 1998
ROBBINS, Keith: The First World War. Oxford 1984.
SETON-WATSON, Robert W.: Sarajevo: studie o vzniku veliké války. (z ang. orig. přeložil Pavel Váša). Praha 1929.
SUHRKAMP, Hans-Peter: Das deutsche Kaiserreich 1871-1918. Frankfurt am Main 1995.
ŠEDIVÝ, Ivan: Češi, české země a velká válka 1914-1918. Praha 2001.
ŠEDIVÝ, Ivan: Za československou republiku 1914-1918. Díl 1. Praha 1991.
ŠEDIVÝ, Ivan: Za československou republiku 1914-1918. Díl 2. Praha 1993.
ŠVORC, Peter: Robíjali monarchiu (populárny slovník osobností českoslovenkého odboja 1914-1918). Košice 1992.
TOMÁŠEK, Dušan: Únos válečné lodě : odvážná akce českých námořníků za první světové války na Jadranu. Praha 2004.
TUCHMAN, Barbara W.: Srpnové výstřely: začátek první světové války. (z ang. orig. přeložil Slavomír Baběrad). Praha 2000.
VÁLKA, Zbyněk: Stíhací letadla 1914-1918. Díl 1. Olomouc 2000.
VÁLKA, Zbyněk: Stíhací letadla 1914-1918. Díl 2. Olomouc 2001.
VOGELTANZ, Jan – POLÁK, Milan: Československé legie 1914-1918, československá armáda 1918-1938: uniformy, symbolika, výstroj, výzbroj. Praha 1998.
WARNER, Philip: První světová válka. Ostrava 1997.
WESTWELL, Ian: První světová válka: den po dni. (z ang. orig. přeložil Jan Krist). Praha 2004.
WIEST, Andy: Obrazové dějiny první světové války. (z ang. orig. přeložil Karel Kopička). Praha 2003
WINTER, J.M. a kol.: První světová válka. (z ang. orig. přeložil Jaroslav Hrbek). Praha 1995.
ZAHRADNÍČEK, Tomáš: Jak vyhrát cizí válku: Češi, Poláci a Ukrajinci 1914-1918. Praha 2000.
ZECHLIN, Egmont: Krieg und Kriegrisiko. Zur deutschen Politik im Erseten Weltkrieg. Ausätz, Düsseldorf 1979.
ŽIPEK, Jaroslav: Válka národů 1914 – 1918 a účast českého národa v boji za svobodu, I.-IV. Praha 1921 – 1922.

ČESKÁ EGYPTOLOGIE VE XX. STOLETÍ

S počátky české resp. československé egyptologie je spjato jméno pardubického rodáka Františka Lexy (narozen roku 1876). Lexa byl mužem různorodých zájmů. Jeho kariéra začala v Hradci Králové, kde působil jako gymnaziální profesor matematiky a fyziky. Zajímal se také o filosofii a psychologii, díky čemuž se dostal až k psychologii písma-jeho vzniku a vývoji. Bylo jen otázkou času, než se jeho odborná pozornost zaměřila na staroegyptské hieroglyfy. Byl tedy v podstatě samoukem. Později navázal kontakty s významným orientalistou Rudolfem Dvořákem a díky němu se seznámil s mnohými výbornými egyptology v Berlíně a Štrasburku.
K rozvoji naší egyptologie velmi přispěl také vznik Československé republiky, jelikož prezident Masaryk pochopil důležitost oboru pro prestiž státu. Právě ve 20.letech vyšly Lexovy knihy o egyptské literatuře a náboženství, které jsou prvními československými egyptologickými odbornými pracemi. V r. 1925 na půdě Filozofické fakulty UK založen egyptologický seminář. A roku 1927 byl František Lexa jmenován profesorem egyptologie téže univerzitě. Díky Lexovi došlo v roce 1958 k velevýznamné události: k ustanovení samostatného egyptologického pracoviště-dnešního českého Egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a rok později v Káhiře, jehož prvním ředitelem se František Lexa až do své smrti (1960) stal. Nelze zde opomenout ani Lexovo životní dílo, Démotickou gramatiku-sedmidílnou mluvnici tzv. démotštiny a mnoho dalších.
František Lexa během svého odborného působení vychoval řadu skvělých žáků. Patřil mezi ně i Jaroslav Černý-velký odborník na hieratické písmo a tzv. novoegyptštinu. Jeho zájem o egyptologii se formoval již na gymnáziu. Roku 1917 začal studovat u profesora Bedřicha Hrozného dějiny Předního východu, v roce 1919 přešel na egyptologii. Na Lexovo doporučení se roku 1925 stal spolupracovníkem Francouzského ústavu orientální archeologie v Káhiře. Je spjat také s pracemi v lokalitě Dér el-Medína. Profesor Černý ve své profesní kariéře pokračoval po roce 1948 v anglickém Oxfordu, působil i v Londýně. Zemřel v Oxfordu roku 1970 (bylo mu odebráno československé občanství).
Dalším žákem Františka Lexy byl Zbyněk Žába. Byl velmi jazykově nadaný, začal tedy studovat klasickou filologii na Karlově univerzitě. Po skončení 2. světové války však přestoupil na studium egyptologie. V 60. a 70. letech minulého století vedl výkopové práce v Núbii a egyptském Abúsíru (lokalita nedaleko Káhiry). Je také autorem prací o egyptské literatuře, astronomii, historii a právu. Zemřel roku 1971. A jeho domácí knihovna přešla do rukou egyptologického ústavu. Momentálně knihovna obsahuje
Světový kredit československé egyptologie významně stoupl v 60. letech 20. století v souvislosti se záchrannými pracemi při budování asuánské přehrady v Núbii. Stavba přehrady měla svá pozitiva i negativa, pro nás je však důležité, že její stavbou došlo k ohrožení staroegyptských památek v této oblasti, které ukazovaly odrážení vlivů africké a egyptské kultury. Prioritou tedy bylo je zachránit v největším možném množství.
V roce 1960 tedy egyptská vláda a organizace UNESCO požádaly svět o pomoc při záchraně egyptského ( resp. núbijského) kulturního dědictví. Nedávno založený československý egyptologický ústav neváhal a využil šance, která se mu naskýtala, takže se v letech 1961 až 1965 do Egypta vydalo pět československých vědeckých výprav pod vedením profesora Žáby a jejich práce patřila k nejlepším. Mnoho cenných nálezů dostal československý stát od Egypta darem jako vyjádření vděčnosti za poskytnutou pomoc, čímž došlo k nezanedbatelnému obohacení sbírek pražského Náprstkova muzea (československé nálezy jsou k vidění i v muzeu v Asuánu a v Egyptském muzeu v Káhiře). Což však je důležitější, tento úspěch otevřel české egyptologii cestu k výzkumům v proslavené lokalitě Abúsír.
V r. 1975 se vedoucím (od r. 1981 ředitelem) ústavu stal MiroslavVerner, který jej vedl do roku 2000. V současnosti práci ústavu vede Břetislav Vachala. V roce 2000 vzniklo České národní egyptologické centrum pod vedením Ladislava Bareše. Cílem egyptologického centra je podpora bádání v České republice i příštích letech.

Dále bude pokračovat kolega.


Literatura:
- http://egypt.cuni.cz
- http://egyptologie.cuni.cz
- Vachala, B.: Staří Egypťané. Praha 2001.

Králova smrt I. (historický komentář)

Rámájana je jeden ze dvou nejstarších indických eposů. Autorství je připisováno Valmíkovi, legendárnímu kajícníkovi, který se stal králem mezi básníky a umělecky zpracoval Višnuovy osudy (jeden ze tří hlavních hinduistických bohů, udržovatel světa a života). Valmíki byl desátým synem boha Varuny (stvořitel a udržovatel země a světového řádu). V dětství ho unesl loupeživý kmen Kirátů. Na cestu pokání ho však zpět obrátilo sedmero ršiů, které přepadl. Pod jejich vlivem začal rozjímat o posvátných pravdách, o kterých mu bylo řečeno. Rozjímal tak hluboko, že nad jeho nehybně sedící postavou si bílí mravenci postavili termitiště, tj. valmíka – odtud se odvozuje jeho jméno. Dle pověsti nevěděl, jak začít příběh o Rámovi, protože nemohl najít správnou metrickou formu, kterou by zvolil. Nakonec pod vlivem nářku volavky nad jejím mrtvým druhem začal psát vytříbené sloky, zvané šlóka, které vymyslel. Epos má 24000 slok, které jsou rozděleny do sedmi knih neboli zpěvů.
Z přiloženého úryvku Rámájany se dovídáme o košalském králi jménem Dašaratha, který je si vědom svého stáří a přeje si, aby jeho nástupcem se stal jeden z jeho čtyř synů jménem Ráma. Jedná se o předvečer, kdy král chce vyhlásit nástupnictví Rámy. S tím úmyslem svolává celý dvůr a praví: „…v stínu slunečníku bílého jsem zestaral. Jhem vlády jsem unaven. Chci mít už klid. Ať syn se stará o zemi…“ Co měl král na mysli, pravíc o bílém slunečníku? Tento slunečník označoval vladařskou hodnost ve staré Indii. Svému dvoru dále vysvětluje důvody svého rozhodnutí, že již je starý a slabý, že si chce odpočinout a radosti a strasti při vládě o zemi chce tímto předat svému nejstaršímu synovi. Lidé, kteří vyslechli slova krále, mají radost a pochvalnými výroky oslavují příštího panovníka Rámu. Dále v úryvku je zachyceno slovy : „ …Je příznivý teď měsíc, jarní, kvete les; nuž k posvěcení Rámovu vše připravte!…“, prosba Dašarathy, aby kněží, tj. bráhmani – příslušníci nejvyšší kasty, připravili vše na korunovaci Rámy (oproti příslušníkům z jiných kast, bráhmani mohli studovat a vykládat posvátné védské texty a provádět náboženské obřady). První část této věty je dokladem, že i ve starověké Indii astrologie byla jedním z faktorů, která ovlivňovala život a důležitá životní rozhodnutí. Indové v 3.-2. stol. p. n. l., kdy byla napsána Rámájana, ještě používaly astrologii lunární. Zabývá se ona postavením měsíce mezi 27 nebo 28 nakšatry , tj. skupinami hvězd, kterými prochází měsíc. Dle mýtu o staroindické astrologii jsou nakšatrám podřízeny určité skupiny lidí, zvířat či dokonce rostlin. Teprve později se začala používat astrologie planetární a zodiakální, ale to až pod vlivem řeckým. Z další části tohoto úryvku vyplývá, jak král měl nepříjemný sen. Tento sen je zde rozveden na jednom řádku tj. „…jak v bouři divoké zřel klesat meteor…“. A následuje dvojverší: „… Tvrdili znalci též, že hvězdu života Mars ohrožuje mu a Slunce s Ráhuem…“. Jde o výklad znalců-astrologů o nepříznivé konstelaci hvězd pro krále, kde Mars představuje špatné znamení a Slunce s Ráhuem (dorůstající měsíc) jsou ,dle astrologů, události příznivé nebo nepříznivé dle okolností. Staří Indové věřili ve význam snů. Velký význam měl hlavně poslední sen, který se zdál. Takže pokud ten sen byl nepříznivý, měl se člověk snažit zpětně usnout a překrýt tento sen nějakým příznivým. Taktéž se nesměl nikomu zmiňovat o snu a měl konat očistné obřady. Dále si zřejmě bere slovo zase král, který věří, že jeho druhý nejstarší syn jménem Bharat nebude dělat potíže s nástupnictvím Rámy a praví: „… ať spravedlivý je a oddanosti pln, - vždyť mysl lidská je tak křehce nestálá…“. Mohli bychom si to vysvětlit slovy, že král se bojí, že po jeho smrti se může strnout válka o trůn, ale na druhé straně věří Bharatovi, že tak neučiní. Následující dva odstavce líčí radost obyvatelstva království, kteří se radují, tančí, zpívají a opěvují Rámovo nástupnictví.



Použitá literatura:
FILIPOVSKÝ Jan: Encyklopedie indické mytologie, Praha 1998, str. 189.
Kol. autorů: Dějiny Indie, Praha 2003, str.119-121.
Kol. autorů: Ilustrovaný encyklopedický slovník, Praha 1982, str. 721 a 776.
VÁLMÍKI: Králova smrt, I. In:Rámájana;(ze sanskrtu přebásnil Oldřich Friš, Praha 1957),
str. 9-11.

Historická pracoviště v okolí mého bydliště

Hradisko Podobora
- nalézá se v Chotěbuzi nedaleko Českého Těšína
- jde o výšinné bikulturní hradisko, doposud jedno z nejlépe zachovaných na našem území.
- hradisko a jeho akropole byla vybudována lidem lužických popelnicových polí v halštatském období 800 - 750 let před n.l. až 500 let před n.l.
- slovanská přítomnost zde je prokázána od poloviny 8. stol do třetiny 11. stol.
- už více jak dvacet let soustavná vědecká a badatelská práce přinesla velmi slušné výsledky s velmi vypovídající hodnotou, umožňující vytvoření relativně spolehlivé představy o původní podobě této významné památky naší minulosti.
- viz : Kouřil, Pavel: Slovanské osídlení cěského Slezská, Archeologický ústav AVČR a Muzeum Těšínka v Českém Těšíně, 1994.
- archeologické nálezy jsou vystavovány v Muzeum Těšínka

Muzeum Těšínka
- se sídlem v Českém Těšíně, jinak několik poboček po celém Těšínku
- Orlová (výstavní síň):

Tradice muzejnictví v Orlové se odvíjí od r. 1894, kdy zde byla pořádána Krajinská výstava. Muzeum v Orlové bylo založeno v r. 1910. Muzeum měnilo často zřizovatele. V roce 1928 získalo díky starostlivosti Slezské muzejní společnosti a vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva výstavní prostory v bývalé Závodní obecní škole na Kopaninách. Slezská muzejní společnost kromě budování muzejní sbírky také pořádala národopisné slavnosti, přednášky, výstavy, koncerty… Během 2. světové války byly sbírkové předměty převezeny do Městského muzea v Ostravě. Po roce 1945 nebyla činnost muzea obnovena. Na tyto muzejní tradice navázalo Muzeum Těšínska, které dne 1. 8. 1998 otevřelo další svou pobočku v Orlové na Starém náměstí čp. 74. Ve výstavní síni jsou pořádány 3 - 4 proměnné výstavy ročně. Předem ohlášeným návštěvám pracovníci muzea zajistí prohlídku ř. k. farního kostela Nanebevzetí P. Marie s gotickým kněžištěm a deskovým oltářním obrazem (konec 15. stol.), který představuje jeden z vrcholů gotiky na Těšínku.
Momentálně probíhá výstava: Obrazy ze sbírek Muzea Těšínska

- Karviná (Výstavní síň Interklub):

Muzeum Těšínska již řadu let prezentuje výstavy a expozice v samotném historickém jádru města Karviné - ve výstavní síni na Masarykově náměstí ve Fryštátě. Své první výstavní prostory získalo v roce 1985. Městský národní výbor Karviná přenechal tehdy Vlastivědnému muzeu v Českém Těšíně k dočasnému užívání místnosti v budově Městského národního výboru Karviná - Lotyhaus čp. 95. Pro výstavní a expoziční účely bylo muzeu dáno k dispozici 5 místností v přízemí budovy o celkové výměře 114,05 m2. Dočasné užívání nebytových prostor bylo stanoveno od 1. 2. 1985, smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Budova byla státním majetkem ve správě MěNV Karviná. Výstavní síň tak byla umístěna v jedné z dominant Fryštátu - na zámku, který na přelomu 18. a 19. století získal empírovou podobu a který v posledních letech prochází návratem k původní podobě.
K 1. 1. 1999 se muzeum přestěhovalo s Lotyhausu do Interklubu. K řadě předchůdců, kteří využívali tyto prostory, patřili i dobrovolní hasiči z Fryštátu, kteří byli ustaveni již v roce 1874. Objekt prošel léty řadou stavebních změn v důsledku kterých získal současnou podobu. Počátkem roku 1999 byly zahájeny úpravy objektu, aby objekt splňoval veškeré požadavky provozu výstavní síně. Práce byly ukončeny v letních měsících daného roku. 2. září 1999 byla činnost nové výstavní síně slavnostně zahájena výstavou. „Tradice hornictví na Karvinsku“. Obrovský zájem o novou výstavní síň i hornickou problematiku dokládá fakt, že do 30. listopadu byla tato výstava navštívena více než 2000 návštěvníky.
Momentálně probíhá výstava: Z historie dolování uhlí na Karvinsku

- Petřvald (Technické muzeum):

Po několikaletém úsilí a rekonstrukci objektu bývalé fary u římskokatolického chrámu sv. Jindřicha v Petřvaldě byla zpřístupněna veřejnosti 5. prosince 1997 nová pobočka Muzea Těšínska - Technické muzeum v Petřvaldě.
Budovu vystavěl s největší pravděpodobností stavitel O. Kment z Těšína. Tato budova byla od počátku koncipována jako sídlo faráře, protože již v roce 1837 před započetím stavby fary bylo požádáno o zřízení samostatné lokálie v Petřvaldě. Na prosbu generálního vikáře Prutka převzal hrabě Jindřich Larisch-Mönnich také patronát nad farní budovou a zaplatil stavební náklady. Později v roce 1843 dal hrabě navíc ještě vystavět kapličky křížové cesty. Po konci 2. světové války sloužil objekt jako byt. V r. 1983 bylo v této budově nově zřízeno muzeum tématicky i obsahově shodné s jeho názvem „Hornické tradice“. V roce 1993 budovu zakoupilo Muzeum Těšínska a hned poté byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce. Tím začíná novodobá historie budovy.
Muzeum Těšínska ve spolupráci s Technickým muzeem v Brně a řadou dalších institucí v tomto objektu vybudovalo expozici technického charakteru.
Tradice hornictva na Těšínsku (stálá expozice), Nejskromnější umění. Pohlednice s Petřvaldu a okolí a Od husího brku k PC

- Český Těšín (výstavní síň):
Budova v celkové rekonstrukci, ale výstavy jsou zpřístupněny.
Momentálně probíhá výstava: Obrazy z minulosti Těšínského Slezska (stálá expozice); Učitelé, vlastenci, historici… ;Ten vánoční čas

- Jablunkov (výstavní síň):

Muzejní tradice v Jablunkově sahají do pol. 19. stol., kdy díky místnímu tkalci, básníku a sběrateli Adamu Sikorovi, vzniklo rodinné muzeum, které veřejnosti zpřístupnil jeho syn Štěpán Sikora. Muzeum existovalo do roku 1938. V roce 1922 zde bylo také otevřeno Krajinské muzeum Slezské muzejní společnosti v Jablunkově. Muzeum ukončilo svou činnost na počátku II. světové války. Poválečné pokusy o obnovení muzea byly již neúspěšné.
Teprve na prahu nového tisíciletí se Jablunkované, díky pochopení městských radních, dočkali muzea. Ve spolupráci Muzea Těšínska, MěÚ v Jablunkově a majitele objektu - pana ing. Zbyhněva Sikory, vznikla nová muzejní instituce, která je zároveň novou pobočkou Muzea Těšínska se sídlem v Českém Těšíně. K prezentaci dlouhodobých tematických výstav, jejichž problematika je bezprostředně spjata s městem a okolními obcemi, je určena výstavní síň. Stálá expozice je zaměřena na historii a lidové tradice města Jablunkova a jeho blízkého okolí.
Momentálně probíhá výstava: Z minulosti Jablunkova a okolí, Plícní sanatorium v Jablunkově

- Muzejní knihovna Silesia:

Knižní fond obsahuje několik ucelených knižních sbírek. Z hlediska regionálních dějin mají mimořádné postavení staré náboženské tisky, literatura a podrobná časopisecká produkce v Těšíně v 19. stol. Z poznámek na titulních listech lze usuzovat, že se součástí knihovny staly menší soubory knih vzdělávacích spolků, na konci 19. a počátku 20. stol. dokonce spolků hudebních. Po obsahové stránce je složení knihovny toto: statistické příručky, adresáře, kalendáře, noviny a časopisy jako historický pramen, historická literatura k dějinám Slezska, literatura ke kulturním dějinám a umění, beletrie, týkající se regionu, přírodovědná literatura.
Součástí knihovny je významná sbírka Třanovského tisků uspořádaných nebo přímo napsaných Jiřím Třanovským (1592-1637). Tento evangelický kazatel, původem z Těšína, má význačné místo v české humanistické kultuře. Jeho básnická, sběratelská, překladatelská i skladatelská tvorba překračuje rámec náboženské tvorby. Výrazně přispívala k zlidovění kultury i k udržení českého jazykového povědomí a to zejména zde na Těšínsku a na Valašsku. Pozoruhodnou sbírkou v Muzeu Těšínska je soubor kramářských písní, jež se šířily na Těšínsku z Moravy a měly většinou náboženský charakter a byly vytvořeny v duchu smíšené barokně romantické estetiky. Svědčí o tom např. rukopisný zpěvník z r. 1752. Tato umělá píseň se stala též odrazem společenských a sociálních poměrů. Obsáhlá je též sbírka tiskovin k česko-polskému sporu o Těšínsko.

- Havířov (výstavní síň Musaion):

V roce 1960 vzniklo z iniciativy MěstNV v Havířově a za odborné spolupráce Slezského muzea v Opavě v Havířově Muzeum socialistické výstavby. V nově založené instituci se měla soustřeďovat dokumentace o městě a okolí. V roce 1961 připravilo první stálou expozici „Léta, desetiletí, staletí města Havířova“. Záměrem autorů bylo poskytnout co nejvíce vlastivědných informací lidem přicházejícím z nejrůznějších oblastí republiky do nového města. V roce 1963 došlo k reorganizaci muzejní sítě v Severomoravském kraji a z okresních muzeí se staly Vlastivědné ústavy s okresní působností. K ústavu v Českém Těšíně byla nově připojena muzea v Havířově-Životicích a v Havířově-Městě. V r. 1973 došlo k opětovnému odloučení poboček, které připadly Muzeu revolučních bojů v Ostravě. V důsledku listopadových událostí roku 1989 Muzeum revolučních bojů zaniklo a tyto pobočky se vrátily opět pod správu českotěšínského muzea, které od roku 1990 nese název Muzeum Těšínska.
Momentálně probíhá výstava: Zima na Těšínsku

- Dále součástí Muzea Těšínska je Kotulova dřevěnka(postavena roku 1781, poslední stavba
tohoto druhu v Havířově) a Památník životické tragédie
- publikační činnost: Těšínsko, Studie o Těšínsku (periodikum), aj.


Státní okresní archív Karviná
K 1.1. 2004 SOkA Karviná eviduje více než 4 km archiválií, což představuje 122 776 evidenčních jednotek tj. úředních knih, kartónů spisů, listin a fotografií, map a plánů, mikrofilmů a jiných archiválií. Celkem se jedná o 1 014 archivních fondů a 402 archivních pomůcek.
K nejcennějším a zároveň nejstarším archiváliím patří pergamenové listiny a rukopisy městských knih, které se dochovaly ve fondech archivů měst a obcí již od druhé poloviny 14. století. Tyto listiny představují především privilegia měst, obcí nebo měšťanů, udílená nejen těšínskými knížaty, ale i císaři , králi a biskupy. Nejstarší je pak biskupská listina z 18. února 1377, která potvrzuje nadaci těšínského knížete Přemka farnímu kostelu ve Fryštátu. Mezi nejstarší dochované knihy patří Knihy počtů města Fryštátu a Těšína, které zachycují hospodaření těchto měst v období raného novověku. Významným pramenem k poznání dějin města Fryštátu je také Kniha kupů a smluv z let 1541 - 1818, kde jsou zapsány důležité smlouvy, majetkové převody, spory mezi měšťany nebo testamenty. Další úseky městské správy zachycují zápisy městských zastupitelstev a rad dokumentující správní, hospodářské a katastrální změny a také demografický vývoj.
Rozsáhlé společenské a ekonomické přeměny Karvinska, Bohumínska a Těšínska na přelomu 19. a 20. století lze sledovat ve fondech okresních úřadů bývalých politických okresů Fryštát, Český Těšín (Těšín) i Bohumín z let 1850 - 1938, zvláště v dobře dochovaných presidiálních spisech. Najdeme zde nejrůznější statistické materiály, spisy státoobčanské a domovské příslušnosti, živnostenské a stavební spisy. O hospodářském rozvoji vypovídají materiály o vzniku a rozšiřování šachet a jiných průmyslových podniků.
Informace k dějinám školství se objevují ve statistikách škol, výkazech o stavu žactva a učitelů, obsažených ve fondech měst a obcí, okresních úřadů, okresních školních výborů i jednotlivých škol.
Zpracované fondy Děkanství Fryštát a Karvinná a fondy jednotlivých farních úřadů poskytují řadu cenných informací, nejen z dějin katolické církve, ale také z dějin měst a obcí i školství.
Období německé nacistické okupace dokumentují spisy tzv. Landrátu Těšín, bürgermeisterů, amtskommissarů, německých spolků, které nás informují o transportech Židů do koncentračních táborů, o násilném poněmčování těšínského obyvatelstva apod.
Poválečné období lze studovat ve fondech okresních, městských a místních národních výborů, které podrobně zachycují územní i správní změny, školský, kulturní a hospodářský rozvoj obou okresů Karviná i Český Těšín. O zemědělském hospodaření, vzniku jednotných zemědělských družstev a státních statků, se dovídáme ve fondech okresního národního výboru, okresní zemědělské správy i v samotné agendě jednotných zemědělských družstev.
Bohatý spolkový život na celém Těšínsku se objevuje nejen ve spolkové agendě okresního úřadu a okresního národního výboru, ale přímo v dochovaných materiálech jednotlivých spolků kulturních, školních, náboženských, tělovýchovných, podpůrných aj.
Doplňujícím pramenem pro studium historie jsou archivní sbírky a pozůstalosti. Vznikají shromažďováním písemných či jiných památek. Mezi takové patří např. sbírka pečetí, pečetidel, razítek, plakátů, map a plánů. Jednou z nejvýznamnějších je sbírka kronik, kterou tvoří kroniky jednotlivých obcí a měst okresu, kroniky škol, spolků aj. Bohatým zdrojem informací je rovněž sbírka obrazového materiálu - fotografií, negativů a pohlednic. Nově byla vytvořena sbírka videokazet a multimediálních CD.
- výstavy ve foyer (každé půl roku – malby, fotografie, plastiky aj.)
- výstavní síň s výstavou na určité téma např. Rod Larisch-Mönnichů na Karvinsku nebo Vzpomínky na starou Karvinnou, První lázeňská sezóna, Příjezd prvního vlaku, Fryštát v archivních dkomuntech aj.
- Archiv poskytuje výpisy z archivních materiálů, týkající se:
věznění a perzekuce, prohlášení za mrtva, restituce, konfiskace, potvrzení zaměstnání, nucené práce, státoobčanské agendy, vyhledávání stavebních a kolaudačních protokolů.

- badatelna je zpřístupněná široké veřejnosti pouze v pracovní dny
- také vydavatelská činnost pracovníků vztahující se k výstavě a nejenom (např.: Pět let v nové budově, Rod Larisch- Mönnichů na Karvinsku, Zaniklý svět(Historie staré Karviné) aj.

Kronika jako pramen k poznání období 1. světové války

Město Karviná je tvořena 9 částmi, které se spojily a vytvořily tak město až po 2. světové válce. K dispozici jsem měl tedy kroniky dvou částí města – Fryštátu a staré Karvinné (dnes Karviná 2 – Doly).
První z kronik nese název Kronika města Fryštátu a vztahuje se k létům 1914 až 1951. I když nejsem žádný grafolog, z textuje je patrné, že byla napsána 2 autory-kronikáři. První kronikář, který začal psát onu kroniku v roce 1933 s zprávami z roku 1932, byl zdejším učitelem a jmenoval se Rudolf Kowalik. Velice správně před vlastními kronikářskými záznamy sepsal v krátkosti svůj životopis. Do této kroniky zanesl léta 1932-1937. Druhý z kronikářů popisoval léta 1938-1951. Z poznámek před úvodem se mi podařilo zjistit jak se jmenoval – B. Hekl, ale to je vše, co o této osobě vím. V kronice nezanechal o sobě žádný jiný záznam.
Jak jsem napsal výše, kronika se začala psát až v r.1933. Kronikářské záznamy z válečných let 1914-1918 jsou zde pouze retrospektivně zaznamenány. Je to sice škoda, ale z druhé strany je jasné, že když došlo k zahájení válečných operací, takže taková triviální záležitost jako psaní městské kroniky šla stranou. Nabízí se rovněž otázka, zda před zhruba 90 let byli lidé ochotní něco podobného tvořit. Pokud ano, neměli k tomu zřejmě potřebné zázemí.
Retrospektivní záznamy o válce sepsal Rudolf Kowalik. Jeho odstavce vždy začínají slovy Jako všude. Záznamy jsou vedeny stručně. Jen zřídka se objeví delší souvětí. Rudolf Kowalik píše nejdříve o narukování občanů do armády, počáteční euforii lidu, dále o lístcích na jídlo, o nedostatku životních potřeb, nárůstu bídy. Také připomíná všemožné sbírky pro sirotky a vdovy po vojácích, vlny, kaučuku, válečných kovů (jako cín, zinek, měď, mosaz, aluminium), také vzpomíná o akci nazvané „Zlato za železo“ – bohužel nezmiňuje se přímo co mělo být cílem této akce. A svůj výčet končí všeobecnou touhou po ukončení války. V kronice je protokol ze dne 4.srpna r.1917 ze schůze městského zastupitelstva, která následovala po červencových nepokojích, které ovládly Fryštát a částečně i uhelný revír. V protokolu je poděkování c. a k. místnímu veliteli majorovi Emilianovi Pasternakovi za výtečnou obranu města při zástupu plenícího obyvatelstva. Dále se Rudolf Kowalik zmiňuje fryštátských železárnách, kde zhruba 2000 dělníků vyrábělo granáty a šrapnelové náboje. R. 1915 byla vybudována vojenská nemocnice pro 110 nemocných vojáků. R. 1918 řádila ve Fryštát španělská chřipka, která si vyžádala, dle Kowalika, mnoho obětí. Závěr informací tvoří výčet jmen padlých ve válce, zemřelých v nemocnici a pohřešovaných; jsou zde i jména těch, kteří zůstali pohřbení. U nich je uvedeno jméno, místo původu, datum smrti (nebo pohřbení) a místo, kde byli pohřbení.
Druhá kronika jenž nese název II. pamětní kniha města Karvinné je rovněž pro období 1. světové války napsána retrospektivně. Kronikář Fidolín Šlechta započal psát 1.ledna 1933. Kronika obsahuje retrospektivní informace z let 1268 (první zmínka o Karviné) až 1932, v letech 1933-1935 byly naspány vlastní kronikářské záznamy. I on o sobě zanechal informace v podobě životopisu. Jeho záznamy v porovnání s kronikou s Fryštátu jsou obsáhlejší, lze to vidět i na počtu stran, které věnoval tomuto období 1. světové války, tj. až 295 stran. Oproti tomu Rudolf Kowalik, i když také podával záznamy retrospektivně, použil k tomu pouze 5 stran.
Tato kronika mě velice potěšila, protože obsahuje informace, které doufám, že zúročím při psaní bakalářské práce (mám na mysli rozdělení Těšínského knížectví). Záznamy byly psány řádně a s evidentním úmyslem podat je budoucím generacím. Informace v kronice se trochu liší od výše popisované kroniky. Nejenže nalezneme záznam, ale také jeho vysvětlení, např. proč dané nařízení bylo schváleno a jaký cíl sledovalo. Dobře je to viditelné na problému s bankovkami, kdy obyvatelstvo se obávalo poklesu hodnoty. V té době obchodníci odmítali měnit drobné za papírové, a proto Rakousko-Uherská banka začala vydávat 2-korunové papírové bankovky, jejichž trhání na viditelné stejné části, byly přijímány jako korunové, 50-ti resp. 25-ti haléřové bankovky. Nato byly vydány jednokorunové bankovky a díly dvoukorunovek staženy z oběhu.
Z mého pohledu kronikář nic neopomenul a snažil se podat informace, tak jak byl informován a myslím si, že i prožil (i když o tom nevzpomíná ve svém životopise). V kronice dále píše o lístcích na jídlo, maximálních cenách, sbírkách kovů, ošacení, papíru, zlata za železo, o nedostatku petroleje, taky tabáků pro horníky(kteří začali nejen kvůli tomu stávkovat), dlouhotrvající chudobě atd.
Čtením této kroniky se dozvíme o životě ve staré Karviné, které bylo zajisté podobné do ostatních míst Rakouska-Uherska v téže době. Obsahuje cenné historické informace. Dalším rozdílem mezi oběma kronikami je fakt, že Fidolín Šlechta podává informace nejenom o Češích, ale co je pro mě důležité, také o Polácích, kteří zde žijí již dlouhé věky. Sice nepodává žádná čísla o počtu občanů, ale ta se dají zjistit. Zato o Židech či Němcích není žádná zmínka. Otázkou zůstává, zda to byl účel nebo nikoliv.

Noviny jako pramen k poznání období 1. světové války

Pro získání informací pro toto téma jsem se vydal do Archivu města Ostravy, jelikož v archivu v Karviné neměli dle mého názoru nic, co bych mohl použít. V průvodci, který mi byl k dispozici v Ostravě (vydán r.1967), bylo nespočet novin vydávaných od 2.pol.19.stol. až po r.1966. V Archivu města Ostravy jsou uloženy jen některé, resp. dochované, ročníky.
Většina polských novin vycházela celkem pravidelně od konce 19.stol, například: Zaranie Śląskie, Robotnik Śląski, Poseł Związku Śląskich Katolików, Gwiazdka Cieszyńska nebo Głos Ludu Śląskiego. A pro naše období jsem si vybral noviny z r.1915 nesoucí název Kuryer Polski.
S německy psaným tiskem to bylo obdobně jako s polskými novinami. Taky vycházeli celkem pravidelně od 19.stol., jenom s tím rozdílem, že ty polské existovali i po 1. světové válce. Pro příklad jmenujme např.: Morgenzeitung und Handelsblatt, Der Kampf nebo Mittailunges des Bestunden Vereines aj. Pro náš úkol jsem si vybral Ostrauer Zeitung z let 1915 a 1918.
Z českých novin najdeme v Ostravě o mnoho více ročníků z 1. světové války a zcela logicky po 2. světové válce převládají česky psané noviny nad německými (které tady žádné již nebyly) a polskými (9.6.1945 vyšlo první číslo, jediných polských novin, Głosu Ludu, které vycházejí až do teď). Řada novin vycházela jen krátce, byl to noviny spolků, úřadů nebo také později přeměněné na stranické noviny. Jmenujme pro příklad: Ostravský kraj, Nová vesnice, Opavský týdeník, Karvinské noviny aj. Pro náš úkol jsem si vybral Ostravský deník z roku 1914 (druhá polovina roku).
Kuryer Polski byl deník, měl 6 stran formátu A3. K dispozici jsem měl říjen r. 1915. Články byly získávány prostřednictvím tiskových agentur a jiných novin (denně informujících o dění na východní frontě), byly to hlavně německé noviny jako např.: National Zeitung, Berlin Tagblatt nebo také anglický psaný Times či Reuters. Na titulní straně byly nejaktuálnější informace z právě probíhajících válečných, o problémech z válečnými potřebami (hlavně finanční) aj. Články nemají nijak výrazný charakter odsuzující jednu či druhou stranu, drží se čistě faktů, podávané informace nejsou dle mého názoru nijak ovlivněné. Po zprávách z fronty najdeme v novinách ekonomický servis (tyto články jsou koncipovány obecně pro celé Rakouské Slezsko), dále inzeráty, povídky, zprávy z Polska (většinou pro zdejší Poláky), vtipy (i když ne zcela vtipné) a každou neděli vycházela příloha – Dla rozrywki i nauki – povídky, zeměpisné a historické informace o různých částech Evropy (zvláště pak o městech ve východní části Evropy).
Ostrauer Zeitung vycházel dvakrát denně (ráno a večer), měl 8 stran formátu A3. Prohlížel jsem si první tři měsíce r.1915 a pak přelom 1917/1918. Články podobného rázu jak měl Kuryer Polski, byly převzaté či poskytnuté od zpravodajů, dále noviny obsahovaly články bez výrazného zaměření, inzeráty, povídky, odpočinkové texty, černá kronika aj. Počátkem r.1918 obavy z prohrané války, objevuje se černá kronika a literární příloha. Zprávy se fronty se omezují na minimální množství.
Ostravský deník jsem si prohlížel z roku 1914 a pak z r.1918. 29.6.1914 vyšel mimořádný výtisk z důvodu atentátu na Františka d´Este. V mimořádném výtisku články opovrhují nad vykonavatelem atentátu, popis činu, vyslovené domněnky proč atd. Následující den zprávy již podrobnější. Objevují se informace o zatýkání, cenzuře, smutku atd. Zprávy získávány od zpravodajců, ať už telefonicky či telegraficky. Dále se v novinách objevují inzeráty, nabídky, informace o koncertech a výstavách. Černá kronika se objevuje v pozdějších číslech. Z článků vyzařuje euforie autorů článků i samotných vojáků, jež si mysli, že válka bude rychle vyhraná. Ke konci války se počet zpráv zmenšuje, převládají články pro širší okruh veřejnosti.

Myšlenka československo-polské (kon)federace. Rozdílný vztah k SSSR a těšínská otázka v době jednání.

Problematika jednání o vytvoření československo-polské (kon)federace[1] je velice složitá, budu se proto snažit postihnout sled událostí v co možná nejsrozumitelnější formě, neboť problematika mezinárodních vztahů obou států, zvláště ve vztahu k Sovětskému svazu (SSSR) je až příliš propletená a měla vliv na průběh i konečný výsledek jednání a vytvoření československo-polské konfederace. Práce se nebude dostatečně zabývat polskou historiografii a ani polskými prameny k dané problematice, a to z jednoduchého důvodu, protože rozsáhlá analýza včetně polské historiografie k zvolenému tématu by vyžadovala větší časovou náročnost.
Časové období je vymezeno v letech 1939-1944, tj. počátek prvních náznaků o možném sblížení obou státu a až do doby, kdy jakákoliv jednání byla zamítnuta ze strany SSSR a ustrnula na problematice těšínského regionu. Součástí práce bude i otázka Těšínska[2] na vývoj jednání, protože toto území s převládající polskou menšinou bylo trnem v oku obou státu a nikdy nedošlo k jejímu definitivnímu vyřešení, ač byla zde snaha Těšínsko připojit k Polsku. Rovněž problematika vztahů k SSSR obou států si žádá bližšího výkladů, neboť byla rozhodující v před i v době jednání.
Národy Polska a Československa (resp. Česka a Slovenska) sousedí spolu od počátku svých dějin. Spojuje nás společná minulost, obdobná kultura. Jazyky jsou oboustranně srozumitelné a dějiny obou národů byly úzce propojeny jak v dávné minulosti, tak i ve „století extrémů“. V obdobných historických podmínkách se vytvářeli přes rozpad Rakouska-Uherska a pruské monarchie dva nové nezávislé středoevropské státy, Polsko a Československo. Ale také v obdobných podmínkách ztratili vlastní suverenitu zapříčiněnou hitlerovskou okupací. Byly také v úzkém či méně přátelském vztahu s carským Ruskem, resp. Sovětským svazem.
Je rovněž na místě zeptat, co vedlo politiky obou států k myšlence vzájemného sblížení? Bylo by toto sblížení do budoucna funkční? Když oba státy prodělali nelehký vývoj v meziválečném období. Oba měli slabá místa v zahraniční politice: Těšínsko a vztah k SSSR.
Československo-polské vztahy mají dlouhou historii, již od počátku středověku jsou oba státy v těsné spolupráci. Nemá smysl na tomto místě vypisovat všechna spojenectví a kulturní vlivy do hloubky. Připomeňme pouze některé události, např.: dcera Boleslava I. si bere Měška I., Jan Žižka se aktivně účastní bojů u Grunwaldu, Komenský emigruje do Leszna, po Listopadovém povstání či později Lednovém je možno zaznamenat rozsáhlou vzájemnou pomoc obou národů. Oněch dějinných provázaností bychom zřejmě našli více, ale pokusme se v této kapitole zaměřit pouze na vztah obou státu v meziválečné době, jako období pro oba státy specifické. Oba našli osvobození, oba se sami nazývali demokratickými státy.
Moderní československo-polské vztahy se začaly naplno rozvíjet ještě před oficiálním koncem první světové války. Neboť již koncem války si značná část populace habsburské monarchie začala uvědomovat její možný pád. Problematika meziválečných vztahů obou států se odvíjela zejména kolem územních sporů, zvláště o Těšínsko, co mělo za následek vyhrocené vztahy po celou dobu meziválečného období.[3] Polská strana se snažila, aby hranice obou státu na Těšínsku byla vytyčena podle etnické příslušnosti k jednomu či druhému národu. Na druhou stranu Češi stále argumentovali historickým právem na toto území[4], ale mimo tohoto historického práva, byla snaha českých politiků získat toto území z hlediska budoucí hospodářské základny, nově vznikající republiky, neb úhelná ostravsko-karvinská pánev a košicko-bohumínská železniční dráha měly pro habsburskou monarchii nebývalý význam. Celý spor byl nakonec vyřešen mezinárodní arbitráží, která se konala v belgickém Spaa 28. července roku 1920. Ač v naivní představě všech zúčastněných byl spor vyřešen, na těšínském území se lidé s tímto výsledkem nesmířili. I když stejně jako ostatní národnostní menšiny, tak také Poláci, měli zajištěna rozsáhlá národnostní práva, které byly jednak formulovány v československé ústavě, ale také v československo-polské smlouvě z roku 1925, tak jejich uplatňování se v praxi setkávalo se značnými překážkami, projevujícími se v různých formách národnostního útlaku, které měly za následek značné počešťování polského obyvatelstva. Ti ale s tímto společensko-politickým útlakem bojovali ve formě navázání tradice, jenž byla přítomná před první světovou válkou, v podobě různých politických, kulturních, osvětových, mládežnických, náboženských či sportovních spolků a jiných organizací. Život na Těšínsku byl čilý, ale kontakty na státní úrovni, jakoby doznaly bodu mrazu. Mnichovská dohoda byla akcelerátorem[5] vstupu beckovských vojsk v 1938 roce na Těšínsko. Někteří to chápali jako zradu, jiní jako konečné zadosti učinění. V konečném důsledku, roční pobyt polských jednotek na Těšínsku a polská okupace, zapříčinila již tak negativní pohled na Poláky v Československu. Nesmíme však zapomenout, že právě Polsko bylo první zemí, kde po vytvoření Protektorátu se obyvatelé I. republiky uchýlili.
„Versaillský systém“ vytvořil nový obraz Evropy, vytvořil na mapě Evropy řadu nových států, které pro svoji vlastní ochranu a komunikaci uzavíraly vojensko-politické či obchodní smlouvy. Tím dochází ke změně sil v Evropě. Pokud vezmeme v potaz sílu Ruska, Velké Británie, Francie či Německa, ale také Rakousko-Uherska před první světovou válkou, musíme si uvědomit, že rozpadem mnohonárodnostních říší nastal problém vůdcovství v Evropě. Nové státy se rodily jako nezávislé a suverénní a bylo nutno s nimi počítat jako s případnými spojenci, ale jak se ukázalo, spojenectví často zůstávalo na papíře.
Tragická zkušenost obou politických reprezentací ze spojeneckého přispění k ochraně obou států, vedla k úvahám, že je zapotřebí, před případným agresorem, vytvořit širší středoevropskou federaci, která by vyplnila prostor mezi Německem a Ruskem.[6]
Myšlenka sblížení polského a československého států nebyla pro obě země nijak cizí. Takže nabídka Velké Británie v prvních měsících války o poválečné spolupráci byla přijata, jakožto ochranou pře německým „Drang nach Osten“.[7] A na několik dalších let během války byla tato otázka projednávána. Českoslovenští politici byli v podstatě ve shodě, ač se zde objevili rozdíly v názorech u jednotlivých představitelů, zejména mezi Benešem a Hodžou. První mezinárodně úspěšný politik-realista, druhý méně známy, ale velký příznivec myšlenky federace už z doby předválečné.
Po Mnichovu Beneš spatřoval možnost sblížení s Polskem, jako relevantním středoevropským spojencem. Ale představu těsné federace odmítal, protože by to znamenalo přeměnu v trojsvazek českých zemí, Slovenska a tehdy mocensky nadřazeného Polska. Kompromis proto viděl jedině v konfederaci, kterou si představoval prakticky podle vzoru Malé dohody. Polská vláda, ale chtěla posílit federační prvky celého budoucího svazku (společný parlament a generální štáb).[8] V listopadu 1940 podepsaly obě vlády deklaraci, že jejich společným úmyslem po válce je vstoupit do úzkého politického a hospodářského svazku jako nezávislé suverénní státy (který měl být otevřen i pro ostatní státy).[9] O dva roky později Beneš svolil s dalším prohlášením, v němž navrhují spojení v konfederaci.[10] Na toto prohlášení reagovala Moskva ústy Bogomolova, který protestoval, aby do tohoto svazku vstoupila i Litva. Od toho se distancovala i československá exilová vláda. V momentě přiostření kritiky Moskvy plánů konfederace, britští diplomaté doporučovali oběma vládám, aby se snažila získat alespoň „tichého souhlasu“ SSSR.[11] Koncem roku 1942 se Beneš na schůzce s Bogomolovem snažil vyjednávat se Sovětským svazem a vyjádřil se, že nebude-li SSSR souhlasit s konfederaci, tak Československo nebude vstupovat do konfederace s Polskem.[12] Ač nejzkušenější československý politik na mezinárodním kolbišti, tak prakticky zapříčinil, že jakékoliv možnosti dalších jednání o konfederaci byly předem zmařeny. Myslím si, že si to musel uvědomovat. Po negativním sovětském stanovisku ke konfederaci se alespoň pokusil o smlouvu o přátelství a spolupráci se Sovětským svazem, která měla zůstat otevřena i pro vstup Polska.
Ještě je zde na místě vysvětlit rozdílnost v chápání československo-polského sblížení. Neboť v dubnu 1941 roku se československo-polský koordinační výbor dohodl, že francouzský termín „confédération“ bude překládat do češtiny jako konfederace a do polštiny jako federace, poněvadž termín konfederace má v polských dějinách jiný význam.[13]
Sovětský svaz, či v předešlém období carské Rusko, představovalo pro oba státy odlišné „politické přátelství“. Rusko ve své dlouhé historii se vyvíjelo zcela samostatně v porovnání se zbytkem Evropy a jakoby tak trochu odděleně. Se svou obrovskou rozlohou si časem vynutilo problémy ve stagnaci či zaostalosti za západní a střední Evropou. Snad jediným světlým obdobím v ruských dějinách představuje vláda cara Petra I. a také Kateřiny II., která to zapříčinila, že vztah Polska k Rusku se stával čím dál, tím více nepřátelský a nedůvěřivý.[14] Dělení polského státu v druhé polovině 18. stol. bylo více méně výsledkem obav Ruska, Pruska a Rakouska před silným, co se územně tyče, Polskem, neb politická síla již dávno ztratila svůj předešlý významu. 19. století ve vztazích Polska a Ruska[15] bylo obklopeno negativními emocemi po nevydařeném listopadovém a lednovém povstání. Polské vztahy se SSSR, zvláště po první světové válce, nabyly nebývalých rozměrů. Jednak se polská diplomatická reprezentace snažila zabezpečit vhodné hranice, které by korespondovaly s historickými nároky či etnickou převahou polského obyvatelstva. Po válce s bolševiky a po tzv. „zázraku na Visle“ byla v Rize r. 1921 podepsána mírová smlouva, která určovala východní hranici na řece Zbruč a západně od Minka a v této podobě měla zůstat až do začátku druhé světové války.[16] Meziválečné období pro Polsko je charakteristické v tom, že se snažilo udržet určitou rovnováhu mezi západem (Německo) a východem (SSSR), což se projevilo ve smlouvách o neutočení (1934, resp. 1932). Aniž by však polští diplomaté tušili, osud meziválečného Polska byl završen paktem Molotov-Ribbentrop a hlavně jeho tajným dodatkem, kterým bylo v zásadě čtvrté dělení Polska.[17]
Možná, že se budu mýlit, ale myslím si, že česká společnost vždy byla trochu rusofilní. Národní obrození je tomu zdárným příkladem, i když Palackého cesta do Moskvy v roce 1867 byla pro něho spíš zklamáním, když nedosáhl požadovaného politického kapitálu, a snad proto byl o to více podezírán z nekritického rusofilství. Meziválečné období vztahu Československa a SSSR bylo zpočátku ovlivněno legiemi na Sibiři, kteří se snažili dostat zpět do své země. Od první světové války se Beneše orientoval na Francii, s níž podepsalo Československo spojeneckou smlouvu, ale bylo zde u bolševické Rusko, s kterým bylo nutno počítat. A bylo to právě Rusko, které bylo možným silným spojencem, po druhé světové válce. I když myslím, že ani Beneš si nikdy nepředstavoval, co ze spojenectví se SSSR svazem může vzniknout. Jinými slovy to byl krok pro Beneše, jenž jako zkušený politik nedokázal odhadnout.
Se změnou politické scény v průběhu druhé světové války, pociťovali oba partneři, že jejich vztah k Sovětskému svazu není stejný, že zde existuje diametrální rozdíl, a že SSSR má veliký vliv na celé jednání.
Ještě před vypuknutím války se Beneš, jako vedoucí politik zahraničního resortu, snažil eliminoval vše, co by zatěžovalo budoucí vztahy se Sovětským svazem.[18] Vedení Komunistické strany Československa (KSČ) sice emigrovalo po vypuknutí druhé světové války do Moskvy, ale v Paříži zřídila kancelář, která byla ochotna spolupracovat s odbojem, ale za předpokladu uznání vedoucí úlohy strany.[19] Útok na Polsko ze strany SSSR, jak to bylo předepsáno v dodatkovém protokolu paktu mezi Hitlerem a Stalinem, nebyl chápan jako konec válečnému stavu, ale ani postoj k SSSR se nezměnil. Ze schůzek mezi Majským a Benešem z října a listopadu 1939 roku, jasně vyplývá, že československá diplomacie bude kontinuovat politiku „loajality, vzájemné sympatie a přátelství“.[20] Slabé kontakty s Moskvou vedly ke kritickému nahlížení na válku některými členy komunistické strany v Londýně a v Paříži, hlavně Nosek s Clementisem zaujímali kritické stanovisko k zahraniční politice SSSR. Čehož výsledkem bylo Clementisovo vyloučení ze strany. K sovětské agresi ve Finsku koncem listopadu 1939 zaujaly obě diplomacie rozdílný postoj. Československý Národní výbor se ani nepokusil účastnit zasedání Společnosti národů, neb by musel odsoudit postup SSSR, za to polská delegace se zasedání účastnila a promluvila nelichotivě o sovětské agresi vůči Finsku i Polsku.
Na těchto výše zmíněných příkladech lze dokumentovat vztah obou států k SSSR. Polsko, stát, jenž byl od svých paistovských počátků nerozlučně spjat s Ruskem, který častokrát vyvrcholilo ke konfliktu. A Československo, reprezentované Benešem, který svým pragmatickým založením, si nechtěl rozhněvat tak důležitého spojence, když ostatní západní definitivně Mnichovem zklamali.
Konfederační jednání byla samozřejmě ovlivněna postojem sovětské diplomacie[21], stejně tak jako byla ovlivněna skoro až nepřátelským vztahu Polska k SSSR[22] a naopak neutrálně nastaveného Československa. Ještě v polovině července 1942 Moskva neměla námitek na plánovanou konfederaci[23], leč docházelo stále k polsko-sovětským konfliktům, ve věci polské armády na sovětské půdě. Brzy po shodě na evakuaci polských jednotek ze SSSR, sdělil Bogomolov československé diplomacii, že „sovětské kruhy“ odmítají konfederační plány. V atmosféře vzájemného osočováni jakákoliv jednání ustrnula na mrtvém bodě.
V jednáních o budoucí konfederaci byly nalezeny společné cíle a touhy, ale také sporné otázky. K nejvíce problematické dozajista patří vztah obou států k Těšínsku. Když se sešli poprvé představitelé Polska a Československa, tak premiér polské emigrační vlády gen. Sikorski odmítl politiku Józefa Becka, co samozřejmě Beneš uvítal.[24] Vztah k Těšínsku posoudili oba diplomaté jako bezpředmětný pro další jednání. Byl to Beneš, který Sikorskému v dopise z 1. listopadu 1940 navrhuje odložit diskusi o hranicích.[25] Kdyby ale věděli, jak se mýlili. Teprve po vyhlášení společné deklarace vlád Polska a Československa (11.11.1940 – viz výše), se otázka Těšínska objevuje v korespondenci mezi Benešem a Sikorskim, kdy oba jednají o poválečném uspořádaní hranic.[26] Těšínské pohraničí se v tomto momentě stává bariérou pro další jednání, když polské elity žádají stav k 1.9.1939, ale Československo je jiného názoru, to žádá potvrzení hranic z doby před Mnichovem.
Vztah obou států k české části Těšínského knížectví po roce 1938 byl rozdílný. Pro Polsko byla okupace beckovskými vojáky do jisté míry za dost učiněním, které ale přišlo v nevhodnou dobu a vytvořilo řadu spekulací a domněnek. Beneš, ale proti tomu žil v duchu „odčinění Mnichova“, jež ho provázelo v pozdější politické dráze. Proto zřejmě nemůžeme tvrdit, zda by byl Beneš ochotný se vzdát Těšínska, když o něj po první světové válce tak usilovně bojoval. Faktem, ale zůstává, že v dopise Ignacy Mościskému ze září 1938 přislíbil část Těšínska.[27] Podle Romana Barona by bylo jedním z možných řešení, kdyby se z Těšínska v rámci československo-polské konfederace vytvořilo kondominium.[28]
Nová situace nastala, kdy vlády USA, SSSR a Velké Británie uznaly Českou národní radu, jako představitelský orgán, okupovaného bývalého Československa.[29] Je to doba, kdy politické akcie Československa stoupají a naopak Polsko politicky oslabuje. Doba, kterou můžeme časově přiřadit útoku III. Říše na Sovětský svaz. Byla to také doba, kdy sovětská diplomacie zvyšovala tlak na Polsko a začala se stavět odmítavě k vytvoření politického bloku středo-evropských států. No a právě tehdy se znovu otázka Těšínska objevuje jak na jednáních mezi českými a polskými diplomaty, ale také v korespondenci mezi Benešem a Sikorskim. Beneš ještě v prosinci byl k rozdělení Těšínska podle propočtu Poláků a Čechů v tomto regionu. O rok později hovořil již o odstoupení hraničního okresu Fryštát, ale vstupem SSSR do války těchto myšlenek zanechal.[30] A definitivně se objevuje postoj Československa, že pokud Polsko neuzná nárok Československa na Těšínsko[31], tak to bude brát jako konec jakémukoliv dalšímu jednání. Polští diplomaté však souhlas k tomuto požadavku nemohli dát. Roman Baron se domnívá, že v té době sovětské veto vůči jakémukoliv československo-polské unii nabylo takové váhy, že čeští politici ho již nemohli ignorovat. A Beneš jako pragmatik a racionalista vybral silnějšího spojence, kterým byl SSSR, který mu samozřejmě mohl nabídnout po ukončení konfliktu víc než válkou zdevastované Polsko. Je ale nutno zdůraznit, že jak Polsko tak i Československo byly politické kolečka ve velkém evropském (a v té době již i ve světovém) politickém soukolí, a že hlavní slovo měly západní mocnosti a SSSR, vč. USA.
K vyhrocení hraničního sporu dochází mezi Benešem a Sikorským v lednu 1941, kdy polský premiér odmítá hovořit o navrácení polského záboru na Těšínsko. Beneš byl tímto postojem dotčen a 31. ledna instruuje československé členy československo-polského koordinačního výboru, aby o těšínské otázce zatím nejednali. Stanovisko Sikorského je potvrzeno jeho dopisem Benešovi z 10. února 1941.[32] Beneš na to reagoval dopisem, v němž vysvětluje stanovisko československé vlády, která odmítala vše, co se udalo před 19. září 1938 a současně doufal, že polské stanovisko se nevztahuje na vstup beckovských vojsk v září 1938. A znova navrhuje, aby otázka hranic na Těšínsku se stala předmětem dalších jednání.[33] Oba představitelé si byli vědomi, že Těšínsko je problém, který je může rozdělit. Otázka Těšínska se stávala čím dál ožehavější téma. Nijak tomu nepřispělo jmenování B. Kożusznika z Karviné členem polské Národní rady za Těšínsko, jejímž výsledkem bylo odstoupení Františka Uhlíře z účasti na jakýkoliv dalších jednáních. Hubert Ripka v memorandu pro Státní radu vydané 18. května 1942, prohlašuje, že „vláda neuzná žádné anexe, které se staly po Mnichovu, ať už na Těšínsku, ať v severním Slovensku.“[34] Polská odpověď na toto prohlášení byla v zásadě jednoznačná., uváděla otázku hranic do přímé souvislosti s konfederačními jednáními. Hubert Ripka šel, ale dál. V dalším memorandu Státní radě nepřímo podmínil další rozhovory o konfederaci až do doby, než se vyřeší otázka kolem Těšínska.
K výraznému posunu v této otázce, ale nedošlo, ba právě naopak. Výměna diplomatických nót mezi ministry zahraničí Edenem a Masarykem o britském tzv. „oduznání Mnichova“ přispěla k prohloubení krize. Polské ministerstvo zahraničí považovalo britskou nótu a prohlášení ministra Edena v Dolní sněmovně z 5. srpna 1942, že „oduznání Mnichova“ se „nevztahuje na hranice mezi Polskem a Československem“.[35] V takto chladných vztazích se jednání dostávají do hluboké krize[36], kdy ani jedna ze stran nemíní ustoupit. A ve výsledku jsou jednání v květnu přerušeny.
Rozporů mezi československými a polskými diplomaty si zakrátko všiml i tisk. Ten samý tisk, který byl nakloněn konfederačním jednáním. Místo, aby obsah článků budil uklidňující dojem, tak to byl právě tisk, který celou záležitost ještě více rozdmýchával.
Samozřejmě nesmíme opomenout, že Londýn se nestal jenom místem vlád okupovaných zemí Německem, ale také nad Temží byly početně skupinky Poláků a Čechů z Těšínska. Poláci založil „Koło Ślązaków Cieszyńskich“ a Češi „Kroužek Slezanů“.[37] Založením dvou kroužků, lze i rozpoznat jejich stanoviska. Zatímco polské Koło bylo pozitivně nastaveno pro vytvoření konfederace a to i v době, kdy československá strana rezignovala na jakékoliv další jednání. Oproti tomu Kroužek Slezanů, vedený Františkem Uhlířem, od počátku projevoval nechuť, aby Těšínsko bylo připojeno k Polsku a odmítali ideu československo-polské konfederace.[38]
Z dnešního pohledu by asi bylo příliš jednoznačné hodnotit výsledek jednání o konfederaci mezi oběma státy. Faktem ale zůstává, že rozdílný až rozporuplný vztah se SSSR, kdy ani jedná země nechtěla slevit ze svých zahraničněpolitických programů, předznamenal pád jakékoliv myšlence sjednocení střední Evropy ve větší státní konglomerát. Do značné míry mělo vliv na jednání i vzájemná nedůvěra, která se začala objevovat v prvních chvílích, kdy oba partneři pochopili, že je SSSR rozděluje. S polské strany to byla kritika přílišného Benešova rusofilství a nedostatek loajality vůči polským zájmům v oblasti západní Ukrajiny a Běloruska a také polská podpora maďarské menšiny na jižním Slovensku, nebyla zrovna projevem loajality ke svému československému partnerovi. Ale také historicky bolestná zkušenost se SSSR stavěla Polsko na druhou stranu a tím vznikal problém pochopení přátelských vztahů Československa a SSSR.
Těžko lze dnes říci, jakou roli skutečně sehrála problematika Těšínska v konfederačních jednáních. Podle Rudolfa Žáčka byla těšinská otázka „…jakýmsi katalyzátorem, který měl nemalý podíl na vyostření vzájemných sporu…“, či také „…nebyl prvkem jednotícím, právě naopak…“.[39] Problém Těšínska, dle mého soudu, sám o sobě nemohl zhatit tak velkolepý plán, ale ve spojení s mezinárodní politikou a vztahy se evropskými mocnostmi byl do určité míry prostředkem, který na sinusové ose vytvářel, dle mého názoru, zbytečné třenice, které zapříčinili pád jakékoliv myšlenky sjednotit střední Evropu.
Musíme brát také v potaz také onen mnichovský syndrom, který Beneše natolik ovlivnil a provázel ho až do konce života, že se nesmíme divit, že po mnichovských událostech se orientoval na SSSR, nejenom jako na spojence, který nebyl přítomen u mnichovské zrady, ale taky jako na stát, který mu mohl leccos nabídnout po skončení válečného konfliktu.
Jsem toho názoru, že pokud by byl SSSR ochoten připustit vznik středoevropské (kon)federace, jako myšlence vytvořit ve střední Evropě silného partnera na poli mezinárodní diplomacie, tak by mapa po druhé světové válce vypadala zcela jinak. A město Těšín, rozdělený v roce 1920 na českou a polskou část, by se stal hlavním městem této unie, který by již nerozděloval, ale naopak sloučil oba národy v jeden celek.[40]
Takže odpovědět na otázku, co vedlo politiky na myšlence sblížení obou státu po válce, bude asi těžší než odpověď, zda by to spojení bylo funkční. Jak se říká, více hlav víc ví, a proto si myslím, že vytvořit politicko-hospodářský celek v samém „srdci“ Evropy, by snad znamenalo vytvořit novou velmoc, se kterou by bylo zapotřebí počítat do budoucna. Spojení dvou slovanských zemí by dozajista přineslo řadu výhod, např. by se do jisté míry vyřešili spory o pohraniční teritoria, hlavně o Těšínsko, které by, dle mého názoru, mohlo obdržet určitá privilegia a plně souhlasím s Romanem Baronem, že kondominium by bylo nejprozřetelnějším řešením. Na druhou stranu vše má i své stinné stránky a ne všichni, tj. obyvatelé obou státu, by dozajista souhlasili s takovým to spojením.
Funkčnost celé unie by samozřejmě záležela na diplomatických táborech obou státu, jak by se byli schopni domluvit a vytvořit správně fungující unijní aparát, který by dokázal řešit jakýkoliv problém na unijní rovině. Vše by také záleželo na politické atmosféře uvnitř Polska, Československa či dokonce v Evropě, kde by se mohlo vyvinout silné lobbystické hnutí nepřející tomuto svazku.
V souvislosti s úspěšným koncem jednání o konfederaci a jiným poválečným vývojem v Evropě, mě napadla skutečnost (trochu utopická), že by to právě československo-polská konfederace mohla být oním Robertem Schumanem, jenž by položila základy dnešní Evropské unie.

Literatura a prameny
§ ŠŤOVÍČEK, Ivan – VALENTA, Jaroslav: Československo-polská jednání o vytvoření konfederace 1939-1944. Československé diplomatické dokumenty. Díl 1-4. Praha 1994.
§ BRANDES, Detlef: Exil v Londýně1939-1943. Praha 2003.
§ KISIELEWSKI, Tadeusz: Federacja środkowo-europejska. Pertraktacje polsko-czechosłowackie 1939-1943. Warszawa 1991.
§ BARON, Roman: Plany utworzenia polsko-czechosłowackiej konfederacji i sprawa Zaolzia (1940-1942). In: Slezsko v dějinách českého státu, Opava 1998, s. 317-326.
§ BARON, Roman: Kilka uwag na temat zbioru dokumentów pt. „Czeschosłowacko-polskie rokowania o konfederacji 1939-1944“. In: ZWROT, r. XVLII, č. 2, 1996, s. 59-63.
§ BRANDES, Detlef: Konfederace nebo Východní pakt? Polsko-československé vztahy za druhé světové války. In: Slovanský přehled, r. 78, č. 4, 1992, s. 436-448.
§ BRANDES, Detlef: Benešova politika v letech 1939-1945. In: Dějiny a současnost, roč. XXV, č. 1, 2003, s.36-38.
§ ŽÁČEK, Rudolf: Těšínská otázka v jednáních o konfederaci československo-polskou v letech 1939-1943. In: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava 1991.

[1] Existovaly dva aspekty, jakým směrem se bude sbližování po válce vyvíjet. Vysvětlím následně v příslušné kapitole.
[2] Tento název budu používat pro označení příhraničního regionu v jeho širší podobě, neboť lze použít i termínu Zaolzie/Zaolzí, které mnohém lépe vystihuje území obývané polským etnikem po roce 1920.
[3] Problematika Těšínska by si jistě zasloužila širšího zpracování, ale to není předmětem této práce.
[4] Těšínsko se stalo spolu s jinými historickými zeměmi lénem Jana Lucemburského, který je „vykoupil“ za polskou korunu, jenž mu náležela jako dědictví v pozůstalosti přemyslovské dynastie.
[5] Toto slovo jsem použil záměrně. Zdá se mi, že vyjadřuje nejvíce neutrální stanovisko k dané problematice. Samozřejmě je možný i jiný výklad, jako např. okupace pohraničí polskými vojsky či snaha anektovat Těšínské území.
[6] K pokusů o vytvoření středoevropské federace či spolků několika zemí tady může představovat meziválečná Malá dohoda či beckovská idea „Międzymorza“.
[7] Baron, Roman: Plany utworzenia polsko-czechosłowackiej konfederacji i sprawa Zaolzia (1940-1942). In: Slezsko v dějinách českého státu. Opava 1998. S. 320; viz také: Žáček, Rudolf: Těšínská otázka v jednáních o konfederaci československo-polskou v letech 1939-1943. In: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava 1991. S. 39; viz také: Brandes, Detlef: Konfederace nebo východní pakt? Polsko-československé vztahy za druhé světové války. In: Slovanský přehled, roč. 78, č. 4, 1992. S. 437.
[8] Brandes, Detlef: Benešova politika v letech 1939-1945. In: Dějiny a současnost, r. XXV, č. 1, 2003. S. 37.
[9] C-P-N: dokument 29; 1940, 11. listopadu, Londýn. – Deklarace prozatímní vlády ČSR a vlády PR. S. 85-87.
[10] C-P-N: dokument 81; 1941, 27.-28. listopadu, Londýn. – Československý návrh základních principů konfederační asociace Československa a Polska. S. 232-236. viz také: dokument 156; 1942, Londýn. – Návrh československo-polské spojenecké smlouvy přeložený československou vládou. S. 428- 430 a dokument 157; Londýn. – Návrh československo-polské spojenecké smlouvy. S. 431-433. (poslední dva dokumenty nemají přesnou dataci).
[11] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 37.
[12] C-P-N: dokument 143; 1942, 30. října, Londýn. – Záznam E. Beneše o rozhovoru s A.J. Bogomolovem. S. 395.
[13] Brandes, Detlef: Konfederace nebo východní pakt?…, cit. dílo. S. 443.
[14] Nemíním to zde nějak paušálně, samozřejmě existovaly rusofilně zaměření jedinci.
[15] Na tomto místě samozřejmě nelze mluvit o nějakém jednotném polském státu, který byl již definitivně rozdělen, ale používám to zde pro zjednodušení výkladu.
[16]Pro úplnost dodám, že západní hranice s Německem byla dílem plebiscitů. Územní spory s Československem se hlavne točili kolem Těšínska, Oravy a Spíše. Dále nová Polská republika byla v konfliktu s Litvou, která si nárokovala Vilno, jako své historické centrum.
[17] Takto označil Chamberlain v Dolní sněmovně pakt Molotov-Ribbentrop, resp. jeho tajný dodatek (Brandes, Detlef: Exil v Londýně 1939-1943. Praha 2003. S. 54.)
[18] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 37.
[19] Myslím, že i natolik zkušeny politik, jakým byl Beneš, si neuvědomoval hloubku požadavku na vedoucí úlohu strany. A právě zde vidím počátek konce demokratického Československa.
[20] Brandes, Detlef: Exil…, cit. dílo. S. 55.
[21] viz výše: kapitola 3. Idea československo-polské unie, s. 7 této práce.
[22] Tato situace nastala hlavně po tzv. katynskem masakru. Československá vláda oznámila přerušení rozhovorů do doby ustálení polsko-sovětských vztahů, bez kterých nelze jednat ani o spojenectví.
[23] C-P-N: dokument 112: 1942, 9. června, Londýn. – Záznam E. Beneše o rozhovoru s S. V. Molotovem. S. 311-315.
[24] V té době se Beneš stále snažil o uznání České národní rady.
[25] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 40.
[26] C-P-N: dokument 36: 1940, 23. prosince, Londýn. – Dopis E. Beneše E. Sikorskému. S. 100-102; viz také:dokument 43: 1941, po 1. únoru, Londýn. – Záznám rozhovoru E. Beneše s W. Sikorským. S. 121-126; viz také: dokument 45: 1941, 10. února, Londýn. – Dopis W. Sikorského E. Benešovi. S. 127-129.
[27] Beneš chtěl bezpodmínečně udržet Bohumín a Karvinou, v případě dohody i Český Těšín, ale byl také ochoten se vzdát Fryštátu. (Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 40.).
[28] Baron, Roman: Plany utworzenia … ,cit. dílo. S. 321.
[29] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo, s. 36; viz také: C-P-N: dokument 15: 1940, 25. července, Londýn. – Záznam J. Slavíka o rozhovoru s A. Zaleským. S. 59.
[30] Brandes, Detlef: Benešova politika …, cit. dílo. S. 36.
[31] Tento krok byl chápan jako podmínka, bez které nelze dále jednat.
[32] Žáček, Rudolf: cit. dílo, s. 40; viz také: C-P-N: dokument 45: 1941, 10. února, Londýn. – Dopis W. Sikorského E. Benešovi. S. 127-129.
[33] Žáček, Rudolf: cit. dílo, s. 41; viz také: C-P-N: dokument 47: 1941, 25. února, Londýn. – Dopis E. Beneše W. Sikorskému. S. 138-144; viz také z pozdější doby: C-P-N: dokument 117: 1942, 25. června, Londýn. – Vyňatek ze záznamu H. Ripky a o rozhovoru E. Beneše s A. Edenem a P.B. Nicholsnem. S. 329-333.
[34] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 42.
[35] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 42.
[36] Tato krize je patrná ze záznamu Huberta Ripky ze dne 20.-21. května 1942, kdy Sikorski na přátelském obědě vyjadřuje obavy z komunismu a problému polských hranic, které mají vliv na jednání o konfederaci. (C-P-N: dokument 108: 1942, 20.-21. květen, Londýn. – Záznam H. Ripky o rozhovoru E. Beneše s W. Sikorským a E. Raczyńským. S. 288-295.).
[37] Jak příznačné pro meziválečnou dobu. Antagonizmus započaty ve „vlasti“ je přenesen i na neutrální anglickou půdu.
[38] Baron, Roman: Plany utworzenia … ,cit. dílo. S. 322. Jejich přičiněním byly v Londýně vydány Bezručovy Slezské písně v 1944 roce.
[39] Žáček, Rudolf: cit. dílo. S. 44 a s. 45.
[40] Baron, Roman: Kilka uwag na temat zbioru dokumentów pt. „Czeschosłowacko-polskie rokowania o konfederacji 1939-1944“. In: Zwrot, roč. XVLII, č. 2, 2006. S. 63.

Pláč

Prahnul jsem po Tobě, má milá
Prahnul jsem po vůni Tvé kůže
chtěl jsem si přivonět a pohladit
chtěl jsem ji okusit
jak chutná kousek Tvého těla!
Jsem ale daleko
uprostřed své chýše
zbloudilý jinoch
na cestě k Tobě!
Slzavé údolí se denně zvětšuje,
každý den bez Tebe
jest bolestnou zkušeností očí mých!
(10.4.07)

Volební manévry

Tak jsem byl zas včera volit!
V této republice mi to příjde už skoro normální…každou chvílí nějaké ty volby…a pokud se nepletu..tak na podzim se plánují krajské. No nesmíme se ničemu divit, všichni chceme nějak vydělávat.
Ono ty včerejší volby byly stejně jedna velká psina! Člověk přišel do zasedačky na studijní a tam dva vysmátí členové volební komise…pohlédl jsem se do prava…a byly tam umístěne na stolách čtyři krásné bílé kóje pro hlasující. Bylo to nadherné, ale také děsivé. Říkla jsem si, o co tady v těch volbách vlastně jde? Systém těch voleb mi něco připomíná, jako bychom si chtěli něco přivlastnit, jakoby ten systém, který funguje u “státnich” voleb byl nějaký dokonalý. Ale jestli je, tak to přenechám fundovanějším!!!
Jsem stejně přesvědčen, že stát dělá jednu velkou chybu…nedokáže zákonem přinutit občana jít k volbám. V momentě, kdy volby jsou dobrovolné, tak Ti, teří nejvíce vyřvávají, že se jim něco nelíbí stejně k těm volbám nepůjdou..sám znám takové!!! A volby do AS UP či do ASFF UP jsou v otmhle ohledu úplně stejně. Já chápu, že žijeme v demokratickém státě a každá občan má svá práva a povinnosti, ale nemyslíte si, že např. právo volební by mělo býti povinnosti volební?? Já ano!!!
Já doufám a fandím, celé volební komisi, že měla větší úspěch u voličstva s propagaci než minule. Informovanost byla, dle mého soudu, dostatečná, kdo chtěl informace, měl možnost is je získat. Příležitostí bylo víc než dost.
Vivat … !!!
(místo tři tečky si vložte kohochcete, za naše peníze tam sedět nebude - jediná výhoda oproti státním volbám:-))

Senátorské iluze o knihovně

Ve středu po velikonocích jsem se vrátil do Olomouce…koupil jsem tulipány své milované a spěcham na kolej vybalit, jen abych mohl být co nejrychleji se svým andílkem. Když tak čekám na výtah, tak jsem si všiml nějakých povědomých tváří přilepených na skle….
No nedalo mi to a začal jsem číst rádoby volební kampaň politologů. Trochu mě to rozesmálo. Nevěděl jsem se, že člověk může kandidovat i s tak v pravdě populistickým programem o veřejné studentské knihovně. Z mého pohledu, jejich program nebude mít úspěch na jejich zvolení. Osobně je volit nebudu. Jsem historik.
Co se mě týče, tak knihovna pro mně představuje instituci, která svůj prioritní úkol spatřuje ve spravování knižních fondů, jejich vypůjčování atd. To, že se časem v knihovnách začínaly objevovat časopisy, noviny a jiná média je v pořádku. Stejně tak je v pořádku, že knihovna, jakou je Zbrojnice, disponuje přiměřenou konektivitou k internetu.
Lpějme ale na pořádek! Nejdříve pár slov k červeným proužkům. Prostor jaký nabízí knihovna k posezení je dle mého soudu dostatečný, samozřejmě mohly by být pohodlnější židle, ale knihovna není obývací pokoj. V knihovně se čte, studuje, popř. vznikají zde různehodruhu práce. Kvanta uskladněných knih v ragálech a ve skladě nám, studentům, nabízejí možnosti, o kterých ani sami nevíme (leckdy jdeme raději na pivo s přáteli než do Zbrojky si číst). Chápu, že pro někoho to je utrpení sedět několik hodin v knihovně a číst knížky s červeným proužkem, ale je třeba mít na paměti, že je to blahovůle knihovny, která nabízí knihy s bilými proužky k vypůjčení. Vůbec by tak nemusela konat. Kniha nejsou levnou záležitosti. Podle průzkumu Češi čtou a tím pádem kupuji i víc knížek než Němci. Děkujme všem bůžkům, že jako studenti máme obrovské výhody. Můžeme jít do Zbrojnice, existuji katederní knihovny, hned u fildy je městská knihovna a kousek od Horního nám. máme k dispozici i Vědárnu. Tolik možností a my si ještě dovolíme štěkat a vyhlašovat tady programy za boj proti červeným prožkům.
Jsem toho názoru, že kdo chce, tak si knihu veme z regálu a přečte si ji. A pokud je někdo liný nebo se mu v kniuhovně špatně čte (znám takové lidi, ale nemužu to pochopit - když v knihovně je krásně), má přeci možnost zkusit štěstí ve Vědárně. Ten červený proužek má jednu základní vlastnost, aby daná kniha byla vždy k dispozici pro čtenáře.
A teď ta konektivita připojení k internetu ve Zbrojnici. Dámy a pánové, já chápu, že zhruba každý druhý z Vás má notebook (i tento článek vznikl díky této moderní technologii). Ale naše generace, co se ji naskytla možnost vlastnit různé výstřelky techniky, tak trochu zlenivěla. Teď by nejraději všichni chodili do knihovny s notebookem, psali si do něj své poznámky a jiné práce. Vzpoměňme na naše rodiče, Ti viděli první počítač (který nebyl větší jak jejich obývak) zhruba na poč. 90. let. Předtím existoval jen psací stroj, když se spletli, začali od začátku. A my? Honíme za informacemi, celé dny sedíme u internetu, místo toho, abychom se snažili přečíst zajimávý článek nebo nějakou odbornou knihu. Nám se to teď pracuje nad seminárkama, když máme internet a počítače. Naši rodiče si všechno psali na papír a troufám si říci, že šetřili životní prostředí více než my.
Je v pořádku, že v knihovně existuje připojení k internetu. Dle mého soudu dostatečný počet. Nevidím důvod proč navyšovat počet kabelových připojení. Když už je ta potřeba, nechť se zprovozní opět Wi-Fi ve Zbrojnici, pouze v místnostech nikolov na nádvoří a kdyžani tak pomocí šifry, tzn. přistupového klíče.
Já být na místě oněch kandidátů, raději bych se postaral o větši množství kopírovacích stroju, ale také o stroje vyšší kvality. Ono např. skener bych také v knihovně uvítal či automaty na jídlo, ptz si myslím, že to je jediná věc, která chybí na většině akademických budov. Kávomaty jsou všude, ale když dostanete v sedm večer v knihovně na něco chuť, tak nemáte šanci. Nejbližší obchod je Váš pokoj.
A proto nebojujme proti tomu, co funguje dobře, bojujme proti všem, kteří nám ztěžují práci!!!

Wielkanoce..noch einmal!

Jakosi jo dospać dzisio ni móg, ale ni z powodu śmiergustu…jak w nocy padało..tak nom kapie z dachu na parapet na polu… a tyn stukot mnie obudził, i kdyż móm twarde spani. Było 5:36 rano. Tak jo stanył szeł se umyć i zabroł jo se od czytanio. Aktualnie czytóm Franciszka Popiołka - Studia z dziejów Śląska Cieszyńskiego. Wybitny to historyk i nauczyciel Śląska naszego. Książka ciekawo, na razie przeczytanych móm skoro 50 strónek..a chociaż treść ni ma aż tak dogłębnie zpracowano i tak mo, co zaproponować (cało książka je właściwie częścióm wiynkszej pracy Popiołka). Szczerze polecam!!!
Ale wracając do tematu. Nie wiym jak inni, ale jo jakosi świynta wielkanocne moc ni muszym. Nie wiym czymu..poprostu tak jest. Ni że bych był jakosi przeciw…to ni..ale poprostu te świynta nie sóm dlo mnie zbyt ciekawe. Może na mnie te wszystkie filipińskie obrządki ukrzyżowania ala Jezus źle wpłynęły, a jo jakosi się staróm załatwić śmiergustowe obowiązki jak najprędzej. Też tego nimóm wiela. Naszczynści.
Jednak jedna tradycja u wszystki świąt mnie fascynuje, a za równo cieszy. Te kilogramy jedzenia, które nasze mamy i babcie pilnie przygotowywują, tylko aby śmiergustowi mieli! Ty wszystki szoudry na różne zposoby przyrządzane, miesiwa wędzone i nie wędzone, babki, placki, serniki…kanapki etc. To jedyne je fajne..bo jo lubiym se dobrze pojeść..też to na mnie idzie poznać
Co mnie ale troche smuci na tych latośnich wielkanocach je pogoda!!! Tako szaro, deszczowo…sym tam płatki śniegu…eeeeh..zesroł bych taki wielkanoce..!!! To człowiekowi ani na myśl nie przidzie, że uż je wiosna…jak na polu śnieży. Pamiyntóm se, że kiedy jo był mały żgol, tak na wielkanoce, żech zawsze zbiyroł zajączki i jajuszka na zogrodzie..słoneczko świyciło, było troszeczke zima…ale było przijemnie..teraz bych nie szeł do tej mokrej trowy ani za milion! Je fakt, że mamie też s uż nie chce ty zajonczki do trowy chować…a może jo je na taki gry uż zbyt wielki???
Móm jednak nadzieję, że w przyszłym roku..bydóm wielkanoce słoneczne i już troche cieplejsze. I zarówno móm nadzieje, że bydóm stejnie obfite i szczęśliwe jak ty latosi!!!!
:-)

Wielkanocne fujawice w sklepach...

Uż je to tydziyń, co jo je dóma. Nie chcym tu pisać, że nic nie robiym, kiej mómy to wolno od dziekana na fildzie, ale powiym jednym słowym tak: pracujym!!!
Może to zabrzmi śmiesznie, ale tyn tydziyń szybko uciyk. Po piyrsze było dużo sprzątanio przed wielkanocami. Poszczym se uż od środy! Ale co je moji drodzy nejgorsze, ni ino na tych świyntach, ale na wszystkich..ty tłumy nie nażranych ludzi w sklepach. Mama wczoraj piykła Bartki (jak baranki pieknie nazywo moja babcia), jaksi ciastko, no i oczywiscie szołdry se przigotowała na dzisio. Ale jakosi logistyka zkłamała, a jo musioł do sklepu.
Szoł jo pieszo..do tesca to móm ani ni 10min drogi, tak samochód se nie opłaci. Był jo kupić w zasadzie tylko pore rzeczy..mąke, szynke a takóm tóm polewe czekoladowóm (na co to mama używała..to innym razym) a aji piszkoty etc. Godzine mi trwało niż jo wszystko kupił i wrócił do dómu. Zaroz mie wytoczyło, że koszyków u wejścia nie było, tak jo musioł aż ku kasóm. No a taki dwie kr**y, co tam sóm jako przełożone kasjerek..mowiły o gupotach a o koszyki se nie starały. Eszcze przed czasym ni mieli w tescu taki box dlo nich…dycki tam góniły a kury na grzyndzie..ale i tak mało kiedy co załatwiły..a ludzie stejnie dóndrali.
Ale jak jo uż jaksi tyn koszyk posiadoł, zabroł jo se do szukanio przeznaczonego towaru, kiery jo mioł kupić. Mąka, polewa … z tym było łatwo…piszkoty po 10 mi szukanio też jo znaloz..ale jaki bałagan tam mieli, no szkoda mówić. Nejgorszy zażytek mie czakoł przi wórztach..to je dycki za trest!!!po 15min jo chioł uż odynść, ale tako intuicja kobieco mi mówiła zostań…z niczego nic se objewiła dalszo tesco sprzedawczyni, a jo z uśmiechym na twarzy poprosił o 30dkg szynki a pieruzym jo uciekoł. Ale czakała mnie jeszcze jedna sprawa…KASA..to je taki drugi mord we wszystkich supermarketach! Piyrsze Was zabijom, jak se podziwocie jak je wszystko drogi a potym musicie ciyrpiec u kasy wieczność, a ni kiedy i deli.
Nie wiym, kaj je tyn błąd, że je zawsze przed świyntami tela ludzi w sklepach…czy to je dane okresym naszego życia..że wszystko je taki uśpieszone, albo to je dane zmianami socjalno-ekonomicznymi..bo własciwie, kto z nas mo jaksi to małe gospodarstwo i mo wszystkigo poddostatkym..teraz wiykszość mo forse, lodówke i tv, więc kupi w sklepie na ostatnióm chwile..bo tu trzeba dziecka ze szkoły zabrać, doma posprzątać a wieczerze przigotować.
Ludzie bardzo z leniwieli!!! Co ni muszóm, o nie robióm - ino se podziwejcie we własnej okolicy, czy tak jest na prawdę???

pátek 11. dubna 2008

Kim jestem? / Kdo jsem?

Podzrawiam,
napoczątek trzeba powiedzieć, kim właściwie jestem? Otóż nazywam się Benjamin Pytlik i urodziłem się w Karwinie w lipcu 1984 roku. W 1999 roku ukończyłem polską podstawówkę w Karwinie - Nowym Mieście (obecnie już nie istnieje) i jesięnią rozpocząłem nauke w karwińskim gimnazjum. Obecnie jestem studentem ołomunieckiej uczelni, gdzie staram się pokonać trudności zwązane z historią. Historia mnie interesuje od podstawówki (zawdzięczam tę pasję dr. Romanu Baronowi). Oprócz tego lubię słuchać dobrą muzykę (przedewszystkim techno, house, trance itp., ale tez Seal, Lionel Richie, J. Nohavica, Lady Pank, Budka Suflera czy Czerwone Gitary), w lecie uprawiam górską turystykę a jeżeli mam czas, to wybieram się na przejażdżkę rowerem. No i żebym nie zapomniał…na książki!!! Ważny element mego życia, rozpoczęty dopiero na studiach. O ile mogę, dużo czytam, bo najwieksza wiedza jest w książkach. Jednak stwierdzam, że czym więcej czytam, tym tego mniej wiem!!!
W  roku akademicznym 2008/2009 byłem na półrocznej staży w Krakowie. No i to jest powód i przyczyna, dlaczego rozpoczęłem pracę nad tym blogiem. Chciałem tutaj opisać swoje przeżycia nie tylko z Krakowa, i mam nadzieję, że mi się udało z tego blogu utworzyć taki mały krakowski komunitat nie tylko dla Zaolzian.
I jeszcze muszę podkreślić, że nie wszystkie publikowane teksty będą po polsku, zdarzy się, że będę pisać i po czesku.

///////////////

Zdravím,
na úvod je potřeba říci, kdo vlastně jsem? Jmenuji se Benjamin Pytlik a narodil jsem se v Karviné v červenci 1984 roku. Polskou základní školu v Karviné - Novém Městě jsem ukončil v roce 1999(dnes už neexistuje) a podzim téhož roku jsem se stal studentem polského gymnázia v Karviné. Momentálně studuji historii v Olomouci. Tento obor mne zajímal jž od základní školy (přivedl mě k ní dr. Roman Baron). Kromě toho poslouchám rád dobrou hudbu (zvl. techno, house, trance etc., ale také Seala, Lionela Richieho, Jarka Nohavicu nebo také Lady Pank, Budka Suflera a Czerwone Gitary). V letních měsících se snažím být aspoň týden na túrách někde v horách, jinak jak mám čas, tak jezdím na kole. Ale abych nezapomněl, knihy tvoří nedílnou součást mých studií, takže pokud můžu tak čtu, protože v knihách jsou znalosti. Ovšem někdy mám pocit, že čím víc toho čtu, tím míň toho vím!!!
V akademickém roce 2008/2009 jsem půl roku studoval v Krakově. A to je vlastně důvod, proč vznikl tento blog. Chtěl jsem zde se s Vámi podělit o své zážitky nejen ze své zahraniční stáže. A byl bych rád, aby se z toho blogu stalo krakovské zpravodajství mých denodenních zážitků nejen pro obyvatele Zaolzí.
Musím zde ještě poznamenat jednu věc: ne všechny moje texty budou v čestině, může se stát, že něco napíšu v polštině nebo v našem dialektě.